O předjaří, touze a toulání
Určitě to znáte, vážení. Ten neklid časného jara. To napětí. Tu odvěkou touhu vyrazit. Jít, běžet, cestovat. Už od klukovských let jsem tím posedlý. Přichází to zpravidla v březnu, když nastane období několika slunných a větrných dnů. Není to ještě to pravé vlahé jaro, ale pouhé předjaří. Vítr je docela studený a nad ránem bývá země pokryta šedavým kožíškem jinovatky. Louže v noci zamrzají a led lesních tůní dosud ani neroztál. Ale to nevadí, hlavně když svítí sluníčko.
Po mnoha týdnech, kdy se nám ukazovalo jen sporadicky, visí sluníčko na modré báni po celý den. Všechno je najednou jiné. Svět je prostě úžasný. Ptáci kouzelně trylkují a vítr z polí přináší omamnou vůni vlhké, prohřívající se půdy. Každý ví, že paní Zima nějaký ten trumf z rukávu ještě vytáhne, ale nikoho to už neděsí. Tuhle hru definitivně prohrála. Stařečci sedící v závětří na dvorcích si spokojeně říkají „tak přece jsme se dočkali“. Milenci opět chodí za město. Zahrádkáři nakupují osivo a rybáři se nemohou dočkat, až zasednou na svá místa na březích.
Tak přesně tohle je ten čas, kdy se mnou přestávalo být k vydržení. Proto byli kolegové docela rádi, když jsem si vzal pár dnů dovolené. Zkontroloval jsem spacák, pohorky a batoh, nakoupil jsem trochu jídla, čaj a vyrazil. Co na tom, že v noci ještě mrzne! Sbalil jsem si svetr navíc a zkontroloval, zdali mám čepici a rukavice na spaní. Že mne už dva dny bolí v krku? Tak jsem do batohu přibalil ještě acylpyrin, citróny a rum. Hlavně už být na cestě! Hezky nočním spojem na jihovýchod až k maďarským hranicím.
Cílem mých předjarních výletů byl vždy Slovenský kras nebo Cerová vrchovina. Vápencové planiny nebo sopečné pohoří. Kraje pastvin, vinic, báječných lidí a nádherné přírody. Někdy v tričku, někdy ve svetru a bundě, jsem se celé dny jen tak toulal krajem, zdánlivě bez cíle a beze smyslu. Celé hodiny jsem lehával v suché trávě a v hustém oparu osychající krajiny jsem pozoroval vzdálené obrysy zasněženého Slovenského Rudohoří nebo třeba mravence zrnojedy, snášející do svého hnízda loňská semena trav z širokého okolí. Jindy jsem pozoroval skupinu krkavců, kteří využívajíce termiky nad třísetmetrovou kolmou stěnou Plešivecké planiny, pořádali pro početné diváky (tedy pro tři veverky, dva králíky a pro mě) soutěž letecké akrobacie, jehož vyvrcholením byl skupinový souboj s orlem skalním.
S ohromným gustem jsem stoupal po prudkých pěšinách vzhůru na planiny za sluníčkem nebo se naopak spouštěl do hlubokých závrtů za sněhem. Při tom jsem radostně pozoroval, jak se měním. Jak ze mne padá nervozita a zimní stres. Jak se otužuji a narovnávám. Jak je mi čím dál lehčeji. Po dvou-třech dnech samoty (snad aby mi hlasivky nezakrněly) jsem si dokonce povídal sám se sebou.
„Cože tě to štve v práci“?
„Mmmm…, nevzpomínám“!
„Nežvaň a hezky se přiznej. Vždyť si dokonce chtěl dát výpověď“!
„Tak jo. Ale už to není aktuální.“
„Ale jdi! A co je teď podle tebe aktuální“?
„No přece tohle, truhlíku, jen se koukni!“
A ono bylo opravdu na co koukat. Na kolmé skalní stěně, kryté od severu masivem Plešivecké planiny, pobíhalo a vyhřívalo se na dvě desítky vzácných ještěrek zedních, drobných nenápadných potvůrek s mimořádně dlouhými prsty na zadních nožkách. A támhle zase kvetly první uspěchané koniklece. Květy měly docela u země, ani by se ještě nedaly utrhnout. A taky proč! Tuhle poletuje babočka kopřivová a už se k ní žene nádherně žlutý sameček žluťáska řešetlákového. No prostě paráda, lidičky!
Ale nebyla to jen zvířátka a kytky, co mne fascinovalo. Stačilo jen tak v závětří ležet na suché trávě se zavřenýma očima a poslouchat vítr jak fičí nade mnou. Jak šustí suchá loňská tráva a z nebe skřivají skřivánci. Vzdálené svatební zpěvy kosa co chvíli přeruší hřmotný bzukot kulaťoučké a poněkud nervózní samičky čmeláka skalního, která po zimní hladovce hledá rozkvetlé kočičky. Do toho všeho se mísí dunění a houkání vláčku spěchajícího na Košice, hlahol kostelních zvonů z nedaleké Turně nad Bodvou a také můj žaludek, který se hlásí o polední dávku rybiček v tomatě.
Kouzlo mých předjarních útěků spočívalo však především v nezávislosti a neuspěchanosti. Bylo mi jedno kam který den dojdu. Žádnou trasu jsem si neplánoval. Nikam jsem nespěchal a ničemu jsem se nevyhýbal. Hlavně ne lidem, které jsem občas potkával. Nadšeně jsem s nimi zapřádal hovory o počasí a víně, o fotbale a hokeji a také o cestování a hlavně o nich samých. Jak žijí a co je těší. A když bylo třeba, pomohl jsem tlačit káru se dřevem až do vesnice, nebo jsem pomáhal půl dne napínat dráty ve vinohradu. Odměnou mi bylo přátelství a k tomu (!) výtečné víno přímo ze sklepa, anebo borovička v místní hospodě. Nezřídka jsem pak musel z hospody doslova utéct, abych tu panákovou smršť přežil. A hlavně, abych ještě za světla našel někde za vesnicí místečko ke spaní. To bylo nesmírně důležité a hlavně náročné.
Byl březen a já jezdil bez stanu. Proto jsem vždycky musel najít místo kryté před větrem a hlavně s dostatkem suché loňské trávy. Nožem jsem jí během chvilky nasekal velikou hromadu a vymodeloval z ní útulný pelíšek. Pak přišel na řadu složitý proces nasoukání se do spacáku, obalení se celtou, zasunutí batohu pod hlavu a přihrnutí nasekané trávy. Náročné, ale velice výhřevné. Když jsem nocoval daleko od vesnic, dělával jsem si večer ohníček. Bylo to vždy jakési vyvrcholení celého dne. Práci mi značně ulehčovali zdejší bačové, kteří na pastvinách vysekávali jalovcové keře. Vzpomínal jsem na ně vždycky s láskou, protože oheň ze suchého jalovčí je dokonale čistý, řekl bych přímo očistný. Je totiž bez kouře a je neskutečně voňavý. Ležíte-li u takového ohně zachumláni do spacáku a přitom se díváte na miriády hvězd chvějící se v mrazivém vzduchu nad vaší hlavou, rychle zapomenete na realitu. Fantazie vás zanese do peruánských And, k Malému princi na některou z planet a nebo do Tibetu. V černé tmě okolo tušíte zasněžené himalájské vrcholky. Cítíte kadidlo vanoucí z otevřených vrat chrámu v Potale a slyšíte hrkot modlitebních mlýnků.
Potom se proberete a zjistíte, že z ohně zbylo jen pár žhavých uhlíků a že to nehrkají modlitební mlýnky, ale zimou cvakají vaše zuby. A tak rychle ze spacáku ven a proběhnout se, prokrvit a hupky zpět. Rychle spát, než se ty „mlýnky“ zase ozvou. Na těchto bláznivých vandrech byly noclehy vždy velice náročné. Neboť den je v březnu ještě kratičký a noc dlouhá. Ale v tom asketickém přemáhání byla očista, povzbuzení a nakonec i veliká radost. Bezmezné nadšení z prvních slunečních paprsků. Jakési poloviční šílenství, v němž jsem svlečen do naha běhal po liduprázdných a jinovatkou postříbřených pastvinách. Ta nádhera se potom opět obléci a obout! Nu a vaření ranního čaje na jalovcovém dřevě? Hotová nirvána!
Tyhle jarní útěky byly vlastně směsí romantického výletu, přírodovědné exkurze a středověkého vandrování. Romantik, zoolog, vandrák. Vše v jednom úsporném balení. Nekupte to! Domů jsem se vracel vždy šťastný a smířlivý. Plný lásky a rozdávání.
Proto o tom píšu, vážení. Přál bych každému z vás, aby jste poznali tu nesmírnou touhu, někam jen tak, na počátku jara, vyrazit. A aby jste to alespoň jednou v životě provedli. Ne na pár hodin za město, nebo na víkend na chatu. Ale na několik dnů a nocí, bez hodinek, bez trasy a bez cíle. Však si ten cíl nosíme sami v sobě.
neděle 22. března 2009
sobota 21. března 2009
První jarní den
První jarní den
Když jsem byl před lety na vojně, všechno se tam řídilo vojenskými řády a předpisy. Základem všeho vojenského byly speciální předpisy zvané „Zákl.1-1 až 1-4“. Bez nich by byl voják obyčejným civilem a proto musely být tyto předpisy neobyčejné. A také byly! Krom tisíce jiných věcí totiž určovaly i to, kdy nastane zima! Její začátek byl trvale naplánován na 15. listopadu, a do té doby voják nesměl nosit kabát. Byť by bylo počátkem listopadu sebevíce mrazivo a napadalo půl metru sněhu, z vojenského hlediska bylo ještě teplo. Stejně tak tyto předpisy určovaly, kdy nastane jaro. Ať se dělo co se dělo, první teplý jarní den byl stanoven na 15. dubna. Do té doby museli vojáci chodit v kabátech, i kdyby bylo dvacet nad nulou.
Já vím, je to k pousmání, ale ono to naše rozdělení roku na jednotlivá roční období přesně na den, je také trochu praštěné. Jaro, léto, podzim a zima si prostě začínají a končí kdy se jim zamane, bez ohledu na naše tužby a přání, tím spíš i bez ohledu na nějaká naše pravidla.
Kdy tedy začíná jaro? Kterýpak, že je to den? Dvacátého prvního března? Nebo už dvacátého? A co když ten den bude, k naší zlosti a mrzutosti, sněžit? Těžké rozhodnout. Ale proč vlastně o tom rozhodovat? První jarní den není (bohužel) státním svátkem! Nikde se ku příležitosti prvního dne jarního nepředávají plakety, metály či alespoň odměny. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme nějaký první jarní den kategoricky vyhlašovat! Jo, taková jarní rovnodennost, ta je v pořádku. Ta je jasně matematicky propočtena, je dobré o ní vědět a také při ní může třeba i sněžit. Ovšem první jarní den, to přeci musíme cítit, že konečně přišel. Že už je to tady!
Kolik lidí, tolik hlav a tolik názorů. Kolik lidí tolik přání a ještě více pocitů. Každý z nás může mít svůj první jarní den jindy. Babičky, když si konečně v klidu poprvé posedí na osluněném zápraží. Zahrádkáři, když konečně rozvážně rázují po zahrádce a dlouhými kroky odměřují budoucí záhony. Milenci, když se o půlnoci vracejí z rande a netřesou se zimou. Či naopak přírodozpytci, kteří rozklepaní zimou sledují dalekohledem hejna táhnoucích hus nebo čejek chocholatých.
A tak je to nejlepší. Prvních jarních dnů je takhle víc a jsou to dny radosti. Čím víc jich bude, tím budeme všichni šťastnější.
Když jsem byl před lety na vojně, všechno se tam řídilo vojenskými řády a předpisy. Základem všeho vojenského byly speciální předpisy zvané „Zákl.1-1 až 1-4“. Bez nich by byl voják obyčejným civilem a proto musely být tyto předpisy neobyčejné. A také byly! Krom tisíce jiných věcí totiž určovaly i to, kdy nastane zima! Její začátek byl trvale naplánován na 15. listopadu, a do té doby voják nesměl nosit kabát. Byť by bylo počátkem listopadu sebevíce mrazivo a napadalo půl metru sněhu, z vojenského hlediska bylo ještě teplo. Stejně tak tyto předpisy určovaly, kdy nastane jaro. Ať se dělo co se dělo, první teplý jarní den byl stanoven na 15. dubna. Do té doby museli vojáci chodit v kabátech, i kdyby bylo dvacet nad nulou.
Já vím, je to k pousmání, ale ono to naše rozdělení roku na jednotlivá roční období přesně na den, je také trochu praštěné. Jaro, léto, podzim a zima si prostě začínají a končí kdy se jim zamane, bez ohledu na naše tužby a přání, tím spíš i bez ohledu na nějaká naše pravidla.
Kdy tedy začíná jaro? Kterýpak, že je to den? Dvacátého prvního března? Nebo už dvacátého? A co když ten den bude, k naší zlosti a mrzutosti, sněžit? Těžké rozhodnout. Ale proč vlastně o tom rozhodovat? První jarní den není (bohužel) státním svátkem! Nikde se ku příležitosti prvního dne jarního nepředávají plakety, metály či alespoň odměny. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme nějaký první jarní den kategoricky vyhlašovat! Jo, taková jarní rovnodennost, ta je v pořádku. Ta je jasně matematicky propočtena, je dobré o ní vědět a také při ní může třeba i sněžit. Ovšem první jarní den, to přeci musíme cítit, že konečně přišel. Že už je to tady!
Kolik lidí, tolik hlav a tolik názorů. Kolik lidí tolik přání a ještě více pocitů. Každý z nás může mít svůj první jarní den jindy. Babičky, když si konečně v klidu poprvé posedí na osluněném zápraží. Zahrádkáři, když konečně rozvážně rázují po zahrádce a dlouhými kroky odměřují budoucí záhony. Milenci, když se o půlnoci vracejí z rande a netřesou se zimou. Či naopak přírodozpytci, kteří rozklepaní zimou sledují dalekohledem hejna táhnoucích hus nebo čejek chocholatých.
A tak je to nejlepší. Prvních jarních dnů je takhle víc a jsou to dny radosti. Čím víc jich bude, tím budeme všichni šťastnější.
neděle 1. března 2009
Měsíční kukátko
Měsíční kukátko
Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl.
Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde.
Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili by jste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí se před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy.
Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohami, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na vnitrostátní lince Úl – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček.
Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky mému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko?
Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl.
Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde.
Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili by jste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí se před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy.
Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohami, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na vnitrostátní lince Úl – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček.
Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky mému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko?
Starý dobrý březen
Starý dobrý březen
„Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně.
„Cože je na tom tak radostného?“ opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“
„No, právě!“ zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“
Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat.
Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu.
Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského.
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí.
„Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí.
Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?!
A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“
„Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně.
„Cože je na tom tak radostného?“ opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“
„No, právě!“ zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“
Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat.
Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu.
Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského.
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí.
„Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí.
Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?!
A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“
neděle 1. února 2009
Na Hromnice hibernace?
Na Hromnice hibernace?
Přiznám se vám rovnou – zimu nemám rád. Ty tam jsou časy, kdy jsem od konce října denně sledoval televizní předpovědi počasí, kdyže už ohlásí první sníh. V těch kritických dnech jsem pak volával do meteorologického ústavu, jen abych měl jistotu, že o víkendu už opravdu vyrazím do stopy. Polovinu zimy jsem prožil na lyžích a na horských chatách.
Časem, ani jsem si nevšiml kdy, jsem se začal orientovat jaksi na stranu polední. K teplu a ke sluníčku. Zima mi najednou připadala nespravedlivě dlouhá a studená. Netrvalo dlouho a začal jsem zvířátkům závidět, že umí hibernovat. Že se umí zakutat do svých pelíšků a do té zimní mizérie, že nemusí ňufák ani vystrčit. Řeknu vám, to by ale byla nádhera! Jen si to představte. Vždycky v listopadu bych se na tu hibernaci připravil. Květináče bych odnesl k sousedům, vypnul bych elektriku, zastavil vodu a plyn. Telefon a televizi bych nechal na celou zimu odpojit. Rozhodně bych nakoupil něco trvanlivého k snědku, to kdybych se náhodou během zimy na chvíli probudil. Nikdy nevíte! Tak třeba jezevcům a medvědům se to běžně stává a to jsou jim pak nějaké ty zásoby moc dobré.
A co vy? Vám by se nelíbilo hibernovat? Že nevíte co to je? No přeci zimní spánek, vážení! Vědeckým jazykem řečeno, je to zvláštní adaptace živočichů na chlad během zimy v mírném pásmu. Tato adaptace se vyznačuje určitou strnulostí těla, v níž jsou všechny životní funkce sníženy na minimum. Snižuje se zejména frekvence dýchání a srdečního tepu, výrazně se utlumuje nervová činnost a metabolismus. Při hibernaci klesá tělesná teplota k neuvěřitelně nízkým hodnotám. Otužilí ježci se klidně ochladí na pouhých pět stupňů Celsia! Ale to není všechno. Netopýři, kteří hlavou dolů zavěšeni chrupají někde v hlubinách jeskyní, štol a sklepení, to dotáhnou na pouhé dva stupně a někdy dokonce až na samotnou nulu! Hibernace je tedy regulovatelný proces, při kterém organismus uplatní aktivní schopnost snižovat a potom zvyšovat svou tělesnou teplotu a při minimální spotřebě energie udržuje základní tělesné funkce v podmínkách podchlazení. Jinými slovy, je to báječný recept na přežití zimy.
Divím se, proč jsme se my lidé už dávno nepustili do řešení tak důležitého problému! Místo mikrovlnné trouby, vystřelovacího deštníku nebo topinkovače jsme už dávno mohli vymyslet, jak to udělat se zimním spánkem. Ukázali bychom Přírodě, že to s návratem do jejího lůna myslíme opravdu vážně. Stali bychom se členy Ospalého klubu, spolu s ježky, křečky, plchy, svišti, netopýry, myšicemi, jezevci, medvědy a dalšími potvůrkami. Zavedení zimního spánku by nám také přineslo nepředstavitelnou řadu výhod! Nemusel by se rušit letní čas a dožívali bychom se dvojnásobného počtu let. Naše nervová soustava by byla ušetřena vánočního stresu a my bychom se nemuseli celý leden koukat na povánoční nepořádek kolem popelnic a kontejnerů. Řidiči by ušetřili za rozmrazovače zámků, fridex a škrabky na led a platili by jen poloviční zákonné pojištění. Sportovci by neutráceli za lyže a šlepry, my všichni bychom ušetřili za čepice a léky proti nachlazení.
Hibernaci by rozhodně uvítaly všechny dámy, bez ohledu na věk, barvu pleti a vyznání. A samozřejmě i tělnatí pánové. Během zimního spánku se totiž velice dobře hubne! Hibernující zvířátka za zimu ztratí i polovinu své hmotnosti a na jaře na nich kůže doslova plandá. Byla by to rozhodně nejúčinnější a nezdravější odtučňovací kůra na světě. A navíc úplně zadarmo! Umíte si představit něco ještě krásnějšího?
Upřímně řečeno, já ano. Ze všeho nejraději bych totiž na zimu odletěl s čápy, nebo jinými tažnými, a proto moudrými, ptáky někam na jih. Na Sicílii, do Španělska a nebo ještě dál. Půl roku bych se potuloval po pláních a plážích Jižní Afriky, nebo bych si odskočil na Madagaskar. A domů bych se vrátil, až by tu nastalo jaro.
Mezi námi, všimli jste si, že jaro nastává? Že nepřichází? Zima, ta obvykle přijde a její příchod je ostře sledován. K dispozici je spousta zpráv o tom, jak se blíží. Dovíte se třeba, kolik už v Alpách nasněžilo a alpské průsmyky, že jsou zas nesjízdné. V Bavorsku, že je sněhová kalamita a na Cínovci už zase omezili provoz. Potom to přijde i k nám a do rána je všude bílo. Zima přišla! Jindy zase hlásí, že v Moskvě už týden mají třicítku mrazů. Za pár dnů se dovíte, že ve Varšavě zmrzlo šest bezdomovců a v Bělehradě, že sněží. Den na to zamrzne rybník za městem a zima je tady. Kdežto jaro, o tom se nikdy nic a odnikud nehlásí. Jaro odnikud nepřichází. Jaro nastává.
Já vím, co mi chcete říct. Abych tu nestrašil s jarem na začátku února! A coby ne! Vždyť v únoru se objevují první jara přísliby. Přilétají totiž skřivánci. Přilétají, ale ne proto, že se řídí prastarým českým příslovím „Na Hromnice musí skřivánek vrznou i kdyby měl zmrznout“. Hromnice připadají na druhého února a to je na skřivánky moc brzy. To se skřivánci teprve vydávají na cestu ze svých jihoevropských zimovišť. Střední doba příletu skřivánků připadá na jižní Moravě až na 24. února a do severních částí Moravy i do Čech přilétají ještě později. A přitom i v severněji položeném Polsku mají přísloví „Jak dlouho skřivánek před Hromnicemi zpívá, tak dlouho po nich mlčí“. Tato přísloví snad dokazují, že před několika málo sty lety bylo tepleji a přísloví jsou tudíž dobrým dokladem klimatických změn. A nebo se naši předkové dopustili docela běžné chyby v určení toho vrzajícího opeřence. Nemusí se totiž vůbec jednat o skřivánka, ale o jeho blízkého příbuzného, chocholouše. Tento otužilý ptáček totiž svým zjevem a hlavně zpěvem skřivánky silně připomíná, na zimu nikam neodlétá a počátkem února zahajuje své námluvy. Ale to už není podstatné.
Důležité je, že skřivánci, stejně jako ježci, netopýři či jezevci se umí se zimou velice dobře vypořádat. Ale my? My jen brbláme na náledí, kalamity nebo holomrazy a k samotnému zimnímu spánku jsme dosud neudělali ani krok.
Proto vás vyzývám, vážení čtenáři, dejme se do toho! Postavme se do jednoho šiku proti zimním útrapám pod heslem „Na Hromnice – hibernace“!
Přiznám se vám rovnou – zimu nemám rád. Ty tam jsou časy, kdy jsem od konce října denně sledoval televizní předpovědi počasí, kdyže už ohlásí první sníh. V těch kritických dnech jsem pak volával do meteorologického ústavu, jen abych měl jistotu, že o víkendu už opravdu vyrazím do stopy. Polovinu zimy jsem prožil na lyžích a na horských chatách.
Časem, ani jsem si nevšiml kdy, jsem se začal orientovat jaksi na stranu polední. K teplu a ke sluníčku. Zima mi najednou připadala nespravedlivě dlouhá a studená. Netrvalo dlouho a začal jsem zvířátkům závidět, že umí hibernovat. Že se umí zakutat do svých pelíšků a do té zimní mizérie, že nemusí ňufák ani vystrčit. Řeknu vám, to by ale byla nádhera! Jen si to představte. Vždycky v listopadu bych se na tu hibernaci připravil. Květináče bych odnesl k sousedům, vypnul bych elektriku, zastavil vodu a plyn. Telefon a televizi bych nechal na celou zimu odpojit. Rozhodně bych nakoupil něco trvanlivého k snědku, to kdybych se náhodou během zimy na chvíli probudil. Nikdy nevíte! Tak třeba jezevcům a medvědům se to běžně stává a to jsou jim pak nějaké ty zásoby moc dobré.
A co vy? Vám by se nelíbilo hibernovat? Že nevíte co to je? No přeci zimní spánek, vážení! Vědeckým jazykem řečeno, je to zvláštní adaptace živočichů na chlad během zimy v mírném pásmu. Tato adaptace se vyznačuje určitou strnulostí těla, v níž jsou všechny životní funkce sníženy na minimum. Snižuje se zejména frekvence dýchání a srdečního tepu, výrazně se utlumuje nervová činnost a metabolismus. Při hibernaci klesá tělesná teplota k neuvěřitelně nízkým hodnotám. Otužilí ježci se klidně ochladí na pouhých pět stupňů Celsia! Ale to není všechno. Netopýři, kteří hlavou dolů zavěšeni chrupají někde v hlubinách jeskyní, štol a sklepení, to dotáhnou na pouhé dva stupně a někdy dokonce až na samotnou nulu! Hibernace je tedy regulovatelný proces, při kterém organismus uplatní aktivní schopnost snižovat a potom zvyšovat svou tělesnou teplotu a při minimální spotřebě energie udržuje základní tělesné funkce v podmínkách podchlazení. Jinými slovy, je to báječný recept na přežití zimy.
Divím se, proč jsme se my lidé už dávno nepustili do řešení tak důležitého problému! Místo mikrovlnné trouby, vystřelovacího deštníku nebo topinkovače jsme už dávno mohli vymyslet, jak to udělat se zimním spánkem. Ukázali bychom Přírodě, že to s návratem do jejího lůna myslíme opravdu vážně. Stali bychom se členy Ospalého klubu, spolu s ježky, křečky, plchy, svišti, netopýry, myšicemi, jezevci, medvědy a dalšími potvůrkami. Zavedení zimního spánku by nám také přineslo nepředstavitelnou řadu výhod! Nemusel by se rušit letní čas a dožívali bychom se dvojnásobného počtu let. Naše nervová soustava by byla ušetřena vánočního stresu a my bychom se nemuseli celý leden koukat na povánoční nepořádek kolem popelnic a kontejnerů. Řidiči by ušetřili za rozmrazovače zámků, fridex a škrabky na led a platili by jen poloviční zákonné pojištění. Sportovci by neutráceli za lyže a šlepry, my všichni bychom ušetřili za čepice a léky proti nachlazení.
Hibernaci by rozhodně uvítaly všechny dámy, bez ohledu na věk, barvu pleti a vyznání. A samozřejmě i tělnatí pánové. Během zimního spánku se totiž velice dobře hubne! Hibernující zvířátka za zimu ztratí i polovinu své hmotnosti a na jaře na nich kůže doslova plandá. Byla by to rozhodně nejúčinnější a nezdravější odtučňovací kůra na světě. A navíc úplně zadarmo! Umíte si představit něco ještě krásnějšího?
Upřímně řečeno, já ano. Ze všeho nejraději bych totiž na zimu odletěl s čápy, nebo jinými tažnými, a proto moudrými, ptáky někam na jih. Na Sicílii, do Španělska a nebo ještě dál. Půl roku bych se potuloval po pláních a plážích Jižní Afriky, nebo bych si odskočil na Madagaskar. A domů bych se vrátil, až by tu nastalo jaro.
Mezi námi, všimli jste si, že jaro nastává? Že nepřichází? Zima, ta obvykle přijde a její příchod je ostře sledován. K dispozici je spousta zpráv o tom, jak se blíží. Dovíte se třeba, kolik už v Alpách nasněžilo a alpské průsmyky, že jsou zas nesjízdné. V Bavorsku, že je sněhová kalamita a na Cínovci už zase omezili provoz. Potom to přijde i k nám a do rána je všude bílo. Zima přišla! Jindy zase hlásí, že v Moskvě už týden mají třicítku mrazů. Za pár dnů se dovíte, že ve Varšavě zmrzlo šest bezdomovců a v Bělehradě, že sněží. Den na to zamrzne rybník za městem a zima je tady. Kdežto jaro, o tom se nikdy nic a odnikud nehlásí. Jaro odnikud nepřichází. Jaro nastává.
Já vím, co mi chcete říct. Abych tu nestrašil s jarem na začátku února! A coby ne! Vždyť v únoru se objevují první jara přísliby. Přilétají totiž skřivánci. Přilétají, ale ne proto, že se řídí prastarým českým příslovím „Na Hromnice musí skřivánek vrznou i kdyby měl zmrznout“. Hromnice připadají na druhého února a to je na skřivánky moc brzy. To se skřivánci teprve vydávají na cestu ze svých jihoevropských zimovišť. Střední doba příletu skřivánků připadá na jižní Moravě až na 24. února a do severních částí Moravy i do Čech přilétají ještě později. A přitom i v severněji položeném Polsku mají přísloví „Jak dlouho skřivánek před Hromnicemi zpívá, tak dlouho po nich mlčí“. Tato přísloví snad dokazují, že před několika málo sty lety bylo tepleji a přísloví jsou tudíž dobrým dokladem klimatických změn. A nebo se naši předkové dopustili docela běžné chyby v určení toho vrzajícího opeřence. Nemusí se totiž vůbec jednat o skřivánka, ale o jeho blízkého příbuzného, chocholouše. Tento otužilý ptáček totiž svým zjevem a hlavně zpěvem skřivánky silně připomíná, na zimu nikam neodlétá a počátkem února zahajuje své námluvy. Ale to už není podstatné.
Důležité je, že skřivánci, stejně jako ježci, netopýři či jezevci se umí se zimou velice dobře vypořádat. Ale my? My jen brbláme na náledí, kalamity nebo holomrazy a k samotnému zimnímu spánku jsme dosud neudělali ani krok.
Proto vás vyzývám, vážení čtenáři, dejme se do toho! Postavme se do jednoho šiku proti zimním útrapám pod heslem „Na Hromnice – hibernace“!
pondělí 19. ledna 2009
Vinné mušky
Vinné mušky
Určitě to, milý čtenáři, dobře znáte! Zima vrcholí, venku mrzne až to praští a vy vzpomínáte na minulé léto: „Jak bylo krásně na chalupě! Celé dny i noci vedro. A těch kytek, motýlů a mušek! Ale teď? Jen zima a mrtvo.“
Zachumláte se lépe do deky a přitom váš zrak spočine na jablíčku, které jste před chvílí nakousli a potom odložili na stolek, protože bylo už příliš moučnaté. Kolem jablíčka neslyšně poletují malé hnědavé mušky. Jako by pro ně zima neplatila! Ostatní drobotina počátkem zimy zmizela, jen támhle z kouta za skříní na vás občas jukne veliký pavouk. Ale ty mušky, co jim říkáme vinné, ty jsou s námi stále. Od jara do jara a nejvíc na podzim.
Odborníci říkají těmhle muškám octomilky, nebo také drosofily (to podle rodu Drosophila). Octomilek je ohromná spousta druhů a žijí všude tam, kde něco kvasí. Takové octové kvašení je pro octomilky alfou i omegou života. Ke kvašení potřebujete tři veličiny. Nějaký vlhký organický materiál, kvasinky a samozřejmě teplo. Mohu vám důvěrně prozradit, že k těmto veličinám si můžete klidně přidat i čtvrtou, tedy octomilky. Jsou prostě všude, kde něco kvasí. Ať už jde o přezrálé banány na venezuelské plantáži, nebo trs rozkládajících se penízovek uprostřed Boubínského pralesa či burčák vonící ve vinném sklepě ve Valticích. Určitě jste si již domysleli, že octomilek bude nejvíce v teplých a vlhkých krajích, především v krajích tropických. Žije tam opravdu velké množství druhů a samozřejmě i nesmírné množství jedinců. Ale i naše fauna je na octomilky docela bohatá. Jen považte! Na území naší malé republiky žije okolo šedesáti druhů octomilek.
Všechno jsou to prckové měřící okolo dvou až tří milimetrů, pouze několik lesních druhů měří až půl centimetru. Většina z nich se ve volné přírodě živí a množí na kvasící míze stromů, na zralém ovoci, hnijícím dřevě či houbách. Ke slávě výjimky potvrzující pravidlo dlužno však dodat, že jeden druh našich octomilek parazituje u samotářských včel a larvy jiného druhu octomilky jsou dokonce dravé.
Nás však určitě nejvíc zajímají ty druhy, které žijí ve našich domech a sklepech. Odborníci takové druhy označují přízviskem synantropní, tedy žijící v blízkosti člověka. Já bych je, s troškou nadsázky, klidně charakterizoval jako chytré mušky, které si pořídily člověka, aby pro ně stavěl domy se sklepy a řídil kvasné procesy. Nejchytřejší z nich je asi ta nejběžnější, kterou nazýváme octomilka obecná. To je ta malá muška, která se jako přízrak objeví na vašem jablíčku i uprostřed zimy. Ta malá muška, která víří potravinářskými provozy a vinnými sklepy k ohromné nelibosti výrobců potravin a vinařů, protože ve svém tělíčku přenáší „nesprávné“ kvasinky. To je prostě naše vinná muška.
Vinná muška, ačkoli je to asi jen dvoumilimetrový trpaslík, je v mnoha ohledech velice prazvláštní zvířátko. Žije totiž nesmírně rychle. Tak rychle, že vám stárne doslova před očima. Jedna generace za jeden týden. Jen si to představte! Dvoutýdenní vinná muška může být už babička a o týden později dokonce prababička! A těch vnoučat a pravnoučat! Je to fantastické a právě proto už desítky let pomáhají octomilky v laboratořích řešit problémy genetiky. Nejpopulárnější hvězdou genetických laboratoří celého světa je tropická a barevně velice variabilní octomilka banánová. Představte si, že u této octomilky se dokonce podařilo vychovat čtyřkřídlého mutanta. To bylo nesmírně překvapivé a významné.
Octomilky, spolu s ostatními mouchami, řadíme totiž do řádu hmyzu dvoukřídlého. Pro všechny dvoukřídlé je typické, že plně vyvinut mají pouze přední pár křídel, zatímco druhý pár se změnil na nepatrná, teninká, ale pro stabilitu letu nesmírně důležitá kyvadélka. Čtyřkřídlý mutant octomilky banánové potvrzuje, že hypotéza původní čtyřkřídlosti dnešního dvoukřídlého hmyzu a následné redukci zadního páru křídel, byla asi správná.
Díky své genetické popularitě patří octomilky k nejlépe prozkoumaným živočichům naší planety. Víme o nich skoro všechno. I to, že jsou to hrozní křiklouni. Vážně, ohromní křiklouni to jsou, tedy alespoň samečci.Vědce v laboratořích totiž trápila otázka, jak v davu ostatních různě starých octomilek najde budoucí táta tu pravou a připravenou slečnu, A čím jí vlastně učaruje, aby s ním chtěla mít potomstvo. Hypotéz bylo mnoho, ale nakonec se zjistilo, že ten nápadník svoji vyvolenou vlastně ukřičí. Je to tak: sameček vyhledá sedící samičku čichem a hned potom jí začne imponovat. Čili se začne předvádět, jako nějaký šohaj na venkovské zábavě. Obrácen čelem k jejímu čelu, cupitá před ní v pravidelných obloucích sem a tam, přičemž vibruje svými křidélky šílenou frekvencí asi třicet kmitů za sekundu. Výsledkem vibrace je hluboký zvuk, který má do vzdálenosti jednoho milimetru sílu neuvěřitelných devadesáti pěti decibelů. Samečci jsou ve svém úsilí neuvěřitelně vytrvalí a tak po kratším či delším cupitání svou vyvolenou dočista ukřičí. Nebo uzpívají?
Nu a to je pro dnešek o vinných muškách všechno. Jsem přesvědčen, že těchto pár informací zachrání mnoha vinným muškám život. Že se vaše ruka zastaví, až zítra či jindy zvednete mokrou utěrku, abyste zaplácli octomilky, které se slétly na loužičku vína na vašem stolku. A to bude dobře. Vždyť svou zálibou ve vínu (a v burčáku) jsou nám tito tvorečkové velice blízcí. A vyznají se!
Určitě to, milý čtenáři, dobře znáte! Zima vrcholí, venku mrzne až to praští a vy vzpomínáte na minulé léto: „Jak bylo krásně na chalupě! Celé dny i noci vedro. A těch kytek, motýlů a mušek! Ale teď? Jen zima a mrtvo.“
Zachumláte se lépe do deky a přitom váš zrak spočine na jablíčku, které jste před chvílí nakousli a potom odložili na stolek, protože bylo už příliš moučnaté. Kolem jablíčka neslyšně poletují malé hnědavé mušky. Jako by pro ně zima neplatila! Ostatní drobotina počátkem zimy zmizela, jen támhle z kouta za skříní na vás občas jukne veliký pavouk. Ale ty mušky, co jim říkáme vinné, ty jsou s námi stále. Od jara do jara a nejvíc na podzim.
Odborníci říkají těmhle muškám octomilky, nebo také drosofily (to podle rodu Drosophila). Octomilek je ohromná spousta druhů a žijí všude tam, kde něco kvasí. Takové octové kvašení je pro octomilky alfou i omegou života. Ke kvašení potřebujete tři veličiny. Nějaký vlhký organický materiál, kvasinky a samozřejmě teplo. Mohu vám důvěrně prozradit, že k těmto veličinám si můžete klidně přidat i čtvrtou, tedy octomilky. Jsou prostě všude, kde něco kvasí. Ať už jde o přezrálé banány na venezuelské plantáži, nebo trs rozkládajících se penízovek uprostřed Boubínského pralesa či burčák vonící ve vinném sklepě ve Valticích. Určitě jste si již domysleli, že octomilek bude nejvíce v teplých a vlhkých krajích, především v krajích tropických. Žije tam opravdu velké množství druhů a samozřejmě i nesmírné množství jedinců. Ale i naše fauna je na octomilky docela bohatá. Jen považte! Na území naší malé republiky žije okolo šedesáti druhů octomilek.
Všechno jsou to prckové měřící okolo dvou až tří milimetrů, pouze několik lesních druhů měří až půl centimetru. Většina z nich se ve volné přírodě živí a množí na kvasící míze stromů, na zralém ovoci, hnijícím dřevě či houbách. Ke slávě výjimky potvrzující pravidlo dlužno však dodat, že jeden druh našich octomilek parazituje u samotářských včel a larvy jiného druhu octomilky jsou dokonce dravé.
Nás však určitě nejvíc zajímají ty druhy, které žijí ve našich domech a sklepech. Odborníci takové druhy označují přízviskem synantropní, tedy žijící v blízkosti člověka. Já bych je, s troškou nadsázky, klidně charakterizoval jako chytré mušky, které si pořídily člověka, aby pro ně stavěl domy se sklepy a řídil kvasné procesy. Nejchytřejší z nich je asi ta nejběžnější, kterou nazýváme octomilka obecná. To je ta malá muška, která se jako přízrak objeví na vašem jablíčku i uprostřed zimy. Ta malá muška, která víří potravinářskými provozy a vinnými sklepy k ohromné nelibosti výrobců potravin a vinařů, protože ve svém tělíčku přenáší „nesprávné“ kvasinky. To je prostě naše vinná muška.
Vinná muška, ačkoli je to asi jen dvoumilimetrový trpaslík, je v mnoha ohledech velice prazvláštní zvířátko. Žije totiž nesmírně rychle. Tak rychle, že vám stárne doslova před očima. Jedna generace za jeden týden. Jen si to představte! Dvoutýdenní vinná muška může být už babička a o týden později dokonce prababička! A těch vnoučat a pravnoučat! Je to fantastické a právě proto už desítky let pomáhají octomilky v laboratořích řešit problémy genetiky. Nejpopulárnější hvězdou genetických laboratoří celého světa je tropická a barevně velice variabilní octomilka banánová. Představte si, že u této octomilky se dokonce podařilo vychovat čtyřkřídlého mutanta. To bylo nesmírně překvapivé a významné.
Octomilky, spolu s ostatními mouchami, řadíme totiž do řádu hmyzu dvoukřídlého. Pro všechny dvoukřídlé je typické, že plně vyvinut mají pouze přední pár křídel, zatímco druhý pár se změnil na nepatrná, teninká, ale pro stabilitu letu nesmírně důležitá kyvadélka. Čtyřkřídlý mutant octomilky banánové potvrzuje, že hypotéza původní čtyřkřídlosti dnešního dvoukřídlého hmyzu a následné redukci zadního páru křídel, byla asi správná.
Díky své genetické popularitě patří octomilky k nejlépe prozkoumaným živočichům naší planety. Víme o nich skoro všechno. I to, že jsou to hrozní křiklouni. Vážně, ohromní křiklouni to jsou, tedy alespoň samečci.Vědce v laboratořích totiž trápila otázka, jak v davu ostatních různě starých octomilek najde budoucí táta tu pravou a připravenou slečnu, A čím jí vlastně učaruje, aby s ním chtěla mít potomstvo. Hypotéz bylo mnoho, ale nakonec se zjistilo, že ten nápadník svoji vyvolenou vlastně ukřičí. Je to tak: sameček vyhledá sedící samičku čichem a hned potom jí začne imponovat. Čili se začne předvádět, jako nějaký šohaj na venkovské zábavě. Obrácen čelem k jejímu čelu, cupitá před ní v pravidelných obloucích sem a tam, přičemž vibruje svými křidélky šílenou frekvencí asi třicet kmitů za sekundu. Výsledkem vibrace je hluboký zvuk, který má do vzdálenosti jednoho milimetru sílu neuvěřitelných devadesáti pěti decibelů. Samečci jsou ve svém úsilí neuvěřitelně vytrvalí a tak po kratším či delším cupitání svou vyvolenou dočista ukřičí. Nebo uzpívají?
Nu a to je pro dnešek o vinných muškách všechno. Jsem přesvědčen, že těchto pár informací zachrání mnoha vinným muškám život. Že se vaše ruka zastaví, až zítra či jindy zvednete mokrou utěrku, abyste zaplácli octomilky, které se slétly na loužičku vína na vašem stolku. A to bude dobře. Vždyť svou zálibou ve vínu (a v burčáku) jsou nám tito tvorečkové velice blízcí. A vyznají se!
neděle 11. ledna 2009
O počasí, oteplování a přírodních znameních
O počasí, oteplování a přírodních znameních
Nastal nedělní podvečer a já jsem se konečně dostal k psaní tohoto příspěvku. Před chvílí jsem se vrátil z odpolední procházky naprosto vymrzlý, s rudými tvářemi a zkřehlými prsty. Již od vánočních svátků mrzne až praští a to zejména v noci, kdy rtuť v teploměru klesá nezřídka i ke dvacítce mínus.
Uvařil jsem si čaj s rumem a v křesle pod lampou jsem listoval svými terénními deníky. Hledal jsem záznamy z poloviny ledna nějakých třiceti let proti toku času. Zdalipak bylo někdy chladněji než letos? V rozmezí, které jsem si stanovil, tedy od desátého do patnáctého ledna každého roku, jsem však mnoho záznamů nenašel. Prostě jsem v těchto dnech jen málokdy vyrazil ven. Ale několik záznamů jsem přece jen objevil. Třikrát záznamy líčily silné mrazy, ale to zejména proto, že jsem byl na horách na běžkách. A vysoko v kopcích bývá zima často krutější než v náručí měst. Tak jsem hledal opačné informace, tedy kdy bylo výrazněji teplejší počasí než dnes. Takových záznamů jsem našel více a mezi nimi mne potěšily zejména poznámky z let 1995 a 1982.
V roce 1995 připadlo datum 11.1. také na neděli. To jsem byl na výletě kolem řeky Moravy severně nad Uherským Hradištěm. A výlet to byl veskrze jarní. Sluníčko svítilo na osychající oraniště, příjemně hřálo do tváří a svými konejšivými paprsky probouzelo k životu kočičky na jívách, pupeny stromů a keřů a mnohé bylinky. V lužním lese a na okolních loukách jsem našel několik druhů čerstvých hub. Na stromech penízovky sametonohé a hlívy ústřičné, v trávě různé špičky a helmovky. Narazil jsem i na kvetoucí ocúny. Ty však kvetly tenkrát i na Dušičky a dokonce i na Štědrý den. Ocúny tu zimu (1994/1995) prostě jaksi zapomněly na své vychování.
Při návratu z toho výletu jsem se rozhlížel po městských zahrádkách. Ze záhonků trčely narašené narcisy a krokusy, na několika místech jsem viděl kvést čemeřice a dokonce i bezlodyžné šlechtěné prvosenky. Ze všech stran se ozývaly jarní zpěvy sýkorek, brhlíků a kosů. Hrdličky se pohybovaly výhradně v párech a byly do sebe tak zabrány, že jim nevadila ani těsná blízkost lidí nebo nebezpečí z rychle jedoucích aut. Ve vzduchu poletovalo množství nejrůznějších much a mušek, také včely a dokonce jsem zahlédl dvě babočky paví oka, které sluníčko probudilo v jejich zimních úkrytech kdesi na půdě. Traviny i nízké větve keřů byly omotány tisíci jemnými pavučinovými vlákny – babími léty cestujících pavoučků.
To byl ale nádherný jedenáctý leden, viďte. A tak přidám ještě jeden podobný výlet, který jsem uskutečnil v pátek 15. ledna 1982. Tenkrát na sebe zima nechala hezky dlouho čekat. V listopadu 1981 přišly jen několikadenní mrazíky a po nich nastalo opět teplo. Vánoce byly na blátě a po Silvestru se malinko ochladilo. Jenže k desátému lednu se výrazně oteplilo a nastalo falešné jaro. Bydlel jsem tenkrát na samotě za vsí Míkovice a denně jsem si udělal vycházku do nedalekého lesa. Teplo bylo tenkrát neskutečné. Celý týden (naposledy 17. ledna 1982) jsem šlapal kolem potůčku v polích na kopec až k lesu Hluboček jen tak,ve flanelové košili s vyhrnutými rukávy. V sadech pod lesem jsem si natrhal dosud nespadaná jablíčka a posílen touto příjemnou svačinkou jsem jako očarován sedával na kraji lesa u velkých kupovitých mravenišť a pozoroval lesní mravence. Pracovité dělnice nosily zdaleka jehličí na rozšíření mraveniště, jiné dělnice přinášely nejrůznější semínka a také mrtvolky hmyzu. Kolem mne létaly včely, mouchy a občas dokonce prolétla i babočka paví oko nebo žluťásek řešetlákový. Byly to krásné chvíle, ale nic netrvá věčně. Dvacátého ledna přišla radikální změna. Začalo krutě mrznout a foukal řezavý vichr. Za několik dnů zamrzly nejen rybníky, ale i potoky, řeka Morava a již 27. ledna jsem se proháněl po ledové ploše rozlehlých jezer u Ostrožské Nové Vsi.
Letošní zima zjevně čerpá z úplně jiného scénáře. Dnes jsou mi ty teplé lednové dny jen krásnou vzpomínkou. Ovšem kdybych byl nekompromisním zastáncem globálního oteplování, řekl bych, že velmi nevhodnou vzpomínkou. To se přece nedělá, aby dnes byla chladnější zima než dříve, když hlásáme to nebezpečné oteplování. No řekněte sami! Naštěstí nejsem globální fanatik a tak si mohu dovolit romanticky vzpomínat na to, jak bylo před lety v zimě krásně teplíčko.
Ale nechci tady debatovat o globálním oteplení, protože nechci přidávat palivo do ohně, z jehož tepla žijí nerůznější fanatici, zaslepenci a bohužel i novináři a redaktoři veřejných médií. V posledních letech se hodně k horšímu změnila jejich práce a katastrofické náměty v nich patří, bůh jim odpusť, k těm nejfrekventovanějším. Že však existují i jiná vysvětlení současných jevů, že existují také optimistické teorie a scénáře, to už prezentováno není. Co naplat, lepší je snad ani nic nečíst. Ale to zase nevydržím a tak alespoň vyhledávám to, co mne pobaví. K nejlepším v této kategorii patří „zásadní“ zprávy a reportáže, v nichž se pisálci věnují prognostickým schopnostem živočichů a rostlin. Redaktoři bez skrupulí přejímají hloupoučká podání o tom, že zvířata jsou schopna se stoprocentní jistotou předvídat vývoj počasí na jakkoli dlouhé období. Nejvíce takových vžitých blábolů najdeme u myslivců, jiné u včelařů a další u zemědělců – dnes zejména zahrádkářů. Ačkoli jsem slyšel a četl už celou řadu takových příkladů a nádherně podaných pouček, nemohu s nimi ani v jednom případě souhlasit. Přípravy zvířat na budoucí vývoj jsou fikce autorů. Vidiny „znalců“. Chiméry. Vždy se jedná pouze o reakci organismů na to, co bylo. Nebo je. Tedy na předcházející či momentální vlivy.
Mnozí živočichové jsou například schopni velmi citlivě a okamžitě reagovat na změnu tlaku a vlhkosti vzduchu. Změní své chování, ale vůbec netuší, že to znamená blížící se bouřku a nebezpečí blesků.
Lesní mravenci, pokud na podzim velmi aktivně prohlubují svá mraveniště a obklopují je mohutným valem vynesené půdy, vůbec neočekávají tuhou a dlouhou zimu. Pouze dokazují, že za sebou mají velmi úspěšnou sezónu, během níž jejich stavy vzrostly a je potřeba zazimovat daleko více soukmenovců než loni.
Pokud má zvěř delší a hustější srst, nebo je dobře „zasádlena“ (otřesný výraz z mysliveckého slovníku), svědčí to o její lepší kondici a tedy opět o vynikající letní a podzimní sezóně, plné kvalitní potravy. Vůbec nic to neprozrazuje o možném vývoji počasí v následující zimě.
Do stejné kategorie nesprávně pochopených reakcí zvířat patří informace o hromadných odletech ptactva z povodní postižených oblastí s několikatýdenním předstihem, o hustějších sítích pavouků před hladovým obdobím, nebo o množství hřibů před neočekávaným válečným konfliktem.
Za jedinečný doklad prognostického šamanství však považuji výklady jistého známého „odborníka“, který každoročně odhaduje vývoj přicházející zimy podle počtu a kvality slupek cibule. Podle něj je právě cibule obdařena prognostickou schopností, kterou by jí mohl závidět nejeden meteorolog či dokonce klimatolog. Je to samozřejmě pitomost a koneckonců onen odborník sám sebe diskvalifikoval již před několika lety. Tehdy před televizní kamerou krásně předestřel svoji tohoroční cibulovou teorii, kterou perfektně didakticky demonstroval na připraveném exempláři cibule. Když jej však moderátor pořadu vybídnul, aby situaci demonstroval ještě jednou na jiné, namátkově vybrané cibuli, odvětil onen „odborník“, že to nelze. Že ta správná cibule se musí náležitě vybrat.
A proto odkazuji všechny prognózy, přírodní znamení a vize (včetně těch globálních) do stejné kategorie, kam patří i známá anekdota o Indiánech, šamanovi a meteorologickém ústavu.
Nastal nedělní podvečer a já jsem se konečně dostal k psaní tohoto příspěvku. Před chvílí jsem se vrátil z odpolední procházky naprosto vymrzlý, s rudými tvářemi a zkřehlými prsty. Již od vánočních svátků mrzne až praští a to zejména v noci, kdy rtuť v teploměru klesá nezřídka i ke dvacítce mínus.
Uvařil jsem si čaj s rumem a v křesle pod lampou jsem listoval svými terénními deníky. Hledal jsem záznamy z poloviny ledna nějakých třiceti let proti toku času. Zdalipak bylo někdy chladněji než letos? V rozmezí, které jsem si stanovil, tedy od desátého do patnáctého ledna každého roku, jsem však mnoho záznamů nenašel. Prostě jsem v těchto dnech jen málokdy vyrazil ven. Ale několik záznamů jsem přece jen objevil. Třikrát záznamy líčily silné mrazy, ale to zejména proto, že jsem byl na horách na běžkách. A vysoko v kopcích bývá zima často krutější než v náručí měst. Tak jsem hledal opačné informace, tedy kdy bylo výrazněji teplejší počasí než dnes. Takových záznamů jsem našel více a mezi nimi mne potěšily zejména poznámky z let 1995 a 1982.
V roce 1995 připadlo datum 11.1. také na neděli. To jsem byl na výletě kolem řeky Moravy severně nad Uherským Hradištěm. A výlet to byl veskrze jarní. Sluníčko svítilo na osychající oraniště, příjemně hřálo do tváří a svými konejšivými paprsky probouzelo k životu kočičky na jívách, pupeny stromů a keřů a mnohé bylinky. V lužním lese a na okolních loukách jsem našel několik druhů čerstvých hub. Na stromech penízovky sametonohé a hlívy ústřičné, v trávě různé špičky a helmovky. Narazil jsem i na kvetoucí ocúny. Ty však kvetly tenkrát i na Dušičky a dokonce i na Štědrý den. Ocúny tu zimu (1994/1995) prostě jaksi zapomněly na své vychování.
Při návratu z toho výletu jsem se rozhlížel po městských zahrádkách. Ze záhonků trčely narašené narcisy a krokusy, na několika místech jsem viděl kvést čemeřice a dokonce i bezlodyžné šlechtěné prvosenky. Ze všech stran se ozývaly jarní zpěvy sýkorek, brhlíků a kosů. Hrdličky se pohybovaly výhradně v párech a byly do sebe tak zabrány, že jim nevadila ani těsná blízkost lidí nebo nebezpečí z rychle jedoucích aut. Ve vzduchu poletovalo množství nejrůznějších much a mušek, také včely a dokonce jsem zahlédl dvě babočky paví oka, které sluníčko probudilo v jejich zimních úkrytech kdesi na půdě. Traviny i nízké větve keřů byly omotány tisíci jemnými pavučinovými vlákny – babími léty cestujících pavoučků.
To byl ale nádherný jedenáctý leden, viďte. A tak přidám ještě jeden podobný výlet, který jsem uskutečnil v pátek 15. ledna 1982. Tenkrát na sebe zima nechala hezky dlouho čekat. V listopadu 1981 přišly jen několikadenní mrazíky a po nich nastalo opět teplo. Vánoce byly na blátě a po Silvestru se malinko ochladilo. Jenže k desátému lednu se výrazně oteplilo a nastalo falešné jaro. Bydlel jsem tenkrát na samotě za vsí Míkovice a denně jsem si udělal vycházku do nedalekého lesa. Teplo bylo tenkrát neskutečné. Celý týden (naposledy 17. ledna 1982) jsem šlapal kolem potůčku v polích na kopec až k lesu Hluboček jen tak,ve flanelové košili s vyhrnutými rukávy. V sadech pod lesem jsem si natrhal dosud nespadaná jablíčka a posílen touto příjemnou svačinkou jsem jako očarován sedával na kraji lesa u velkých kupovitých mravenišť a pozoroval lesní mravence. Pracovité dělnice nosily zdaleka jehličí na rozšíření mraveniště, jiné dělnice přinášely nejrůznější semínka a také mrtvolky hmyzu. Kolem mne létaly včely, mouchy a občas dokonce prolétla i babočka paví oko nebo žluťásek řešetlákový. Byly to krásné chvíle, ale nic netrvá věčně. Dvacátého ledna přišla radikální změna. Začalo krutě mrznout a foukal řezavý vichr. Za několik dnů zamrzly nejen rybníky, ale i potoky, řeka Morava a již 27. ledna jsem se proháněl po ledové ploše rozlehlých jezer u Ostrožské Nové Vsi.
Letošní zima zjevně čerpá z úplně jiného scénáře. Dnes jsou mi ty teplé lednové dny jen krásnou vzpomínkou. Ovšem kdybych byl nekompromisním zastáncem globálního oteplování, řekl bych, že velmi nevhodnou vzpomínkou. To se přece nedělá, aby dnes byla chladnější zima než dříve, když hlásáme to nebezpečné oteplování. No řekněte sami! Naštěstí nejsem globální fanatik a tak si mohu dovolit romanticky vzpomínat na to, jak bylo před lety v zimě krásně teplíčko.
Ale nechci tady debatovat o globálním oteplení, protože nechci přidávat palivo do ohně, z jehož tepla žijí nerůznější fanatici, zaslepenci a bohužel i novináři a redaktoři veřejných médií. V posledních letech se hodně k horšímu změnila jejich práce a katastrofické náměty v nich patří, bůh jim odpusť, k těm nejfrekventovanějším. Že však existují i jiná vysvětlení současných jevů, že existují také optimistické teorie a scénáře, to už prezentováno není. Co naplat, lepší je snad ani nic nečíst. Ale to zase nevydržím a tak alespoň vyhledávám to, co mne pobaví. K nejlepším v této kategorii patří „zásadní“ zprávy a reportáže, v nichž se pisálci věnují prognostickým schopnostem živočichů a rostlin. Redaktoři bez skrupulí přejímají hloupoučká podání o tom, že zvířata jsou schopna se stoprocentní jistotou předvídat vývoj počasí na jakkoli dlouhé období. Nejvíce takových vžitých blábolů najdeme u myslivců, jiné u včelařů a další u zemědělců – dnes zejména zahrádkářů. Ačkoli jsem slyšel a četl už celou řadu takových příkladů a nádherně podaných pouček, nemohu s nimi ani v jednom případě souhlasit. Přípravy zvířat na budoucí vývoj jsou fikce autorů. Vidiny „znalců“. Chiméry. Vždy se jedná pouze o reakci organismů na to, co bylo. Nebo je. Tedy na předcházející či momentální vlivy.
Mnozí živočichové jsou například schopni velmi citlivě a okamžitě reagovat na změnu tlaku a vlhkosti vzduchu. Změní své chování, ale vůbec netuší, že to znamená blížící se bouřku a nebezpečí blesků.
Lesní mravenci, pokud na podzim velmi aktivně prohlubují svá mraveniště a obklopují je mohutným valem vynesené půdy, vůbec neočekávají tuhou a dlouhou zimu. Pouze dokazují, že za sebou mají velmi úspěšnou sezónu, během níž jejich stavy vzrostly a je potřeba zazimovat daleko více soukmenovců než loni.
Pokud má zvěř delší a hustější srst, nebo je dobře „zasádlena“ (otřesný výraz z mysliveckého slovníku), svědčí to o její lepší kondici a tedy opět o vynikající letní a podzimní sezóně, plné kvalitní potravy. Vůbec nic to neprozrazuje o možném vývoji počasí v následující zimě.
Do stejné kategorie nesprávně pochopených reakcí zvířat patří informace o hromadných odletech ptactva z povodní postižených oblastí s několikatýdenním předstihem, o hustějších sítích pavouků před hladovým obdobím, nebo o množství hřibů před neočekávaným válečným konfliktem.
Za jedinečný doklad prognostického šamanství však považuji výklady jistého známého „odborníka“, který každoročně odhaduje vývoj přicházející zimy podle počtu a kvality slupek cibule. Podle něj je právě cibule obdařena prognostickou schopností, kterou by jí mohl závidět nejeden meteorolog či dokonce klimatolog. Je to samozřejmě pitomost a koneckonců onen odborník sám sebe diskvalifikoval již před několika lety. Tehdy před televizní kamerou krásně předestřel svoji tohoroční cibulovou teorii, kterou perfektně didakticky demonstroval na připraveném exempláři cibule. Když jej však moderátor pořadu vybídnul, aby situaci demonstroval ještě jednou na jiné, namátkově vybrané cibuli, odvětil onen „odborník“, že to nelze. Že ta správná cibule se musí náležitě vybrat.
A proto odkazuji všechny prognózy, přírodní znamení a vize (včetně těch globálních) do stejné kategorie, kam patří i známá anekdota o Indiánech, šamanovi a meteorologickém ústavu.
čtvrtek 1. ledna 2009
Zimní meditace
Zimní meditace
Také na vás občas dolehnou chmury? Nemyslím hlubokou depresi, která není řešitelná bez lékařské pomoci a hromady medikamentů. Mám na mysli obyčejné lidské starosti znásobené únavou. Pár dnů, kdy se nic nedaří. Kdy jsou všichni kolem vás protivní a hluční. Pořady v televizi nestojí za nic a na zprávy se už vůbec nedá koukat. Najednou se to na vás hrne ze všech stran. Skutečná mizérie a když se k tomu přidá pár dní chmurného počasí, je i normální našinec tak trochu zralý na blázinec. Celá duše volá po útěku. Zmizet hezky daleko! Schoulit se někde v koutku a už se nikdy nevrátit. Nebo alespoň na pár chvil někam utéci. Ale copak je kdy a kam?
Jářku, myslím si, že je. Stačí vyjít na několik hodin do přírody. Vyběhnout z toho chaosu, ze stísněného prostředí bytu a města ven, pod volné nebe. Procházka v parku na to nestačí. Ze všech stran sem doléhá hluk a neklid, všude je cítit ten shon a marnivost. Musíte dál za město, nejlépe do lesa či k řece. Až na vás zase padnou chmury, běžte tam na procházku. Sami a v tichosti, tak trochu meditovat. Malinko splynout s prostředím. V pozdním podzimu a v zimě je účinek meditace nejmocnější. Ale dobře se na to oblečte. Úplně se obalte vrstvami oděvu jako cibule. To abyste mohli i v tomto počasí dlouho stát bez pohybu či dokonce sedět na zemi u paty stromu.
Vždy když vstoupím do tichého, zšeřelého lesa, všímám si nejprve těch podivných tónů hnědé a zelené, jaké jindy v roce nevidět. Potom si najdu místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se tu nic nehýbá. Všechno jakoby spalo, celý les. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha, v němž největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející mi z úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou o koruny stromů větřík pročesává vlhký vzduch a drobounké kapičky vody stékající po větvích a pupenech občas ukápnou do spadaného listí. Ťuk, ťuk, ťukťuk. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí koňadry či modřinky a tohle písknutí? To byl brhlík! Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid. Zpod listí se nesou tajemné zvuky. To neklidné myšice a hryzci probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se v tom chladu jako ve zpomaleném filmu.
„Kampak ten spěch, pavoučku?“ ptám se s úsměvem. „A proč vlastně nespíš?“
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydá dál.
Když takhle hodinku sedím, mé oči i uši uvyknou okolí a již je nedráždí nové objevy. To už se má mysl začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Země, po níž ještě nekráčel pán tvorstva - člověk rozumný? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řekami. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plné ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků a páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Nejen zvířata, ale i stromy se dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzal ten fenomén lidské kultury? Kultury tak rozpínavé. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze základních zákonitostí přírody a dnes útočíme na její vlastní podstatu? A nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené, ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky? Naplnily se již dny stávajících forem života, jako se kdysi naplnily dny dinosaurů?
Hlavou se mi honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. Nu a přemýšlím i o sobě, o své malosti. Připadám si zde, na zemi pod lesními velikány, neskutečně špatný a zbytečný.
A tu mne zahřeje vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že kdykoli zatoužím, mohu sem přijít a vždy jsem vlídně přijat. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Nebo na tu nepředstavitelnou skutečnost, že támhle za stromy teče řeka a děje se tak už miliony let.
Je dobré, že tady, pár kroků za městem, mám tenhle azyl. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se mezi větvemi nade mnou snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím. Našlapuji opatrně, abych nerušil. U prvních domů se ještě otočím a vidím hejno havranů klesající k temné siluetě lesa. Budou zde nocovat stejně, jako nesčíslné generace jejich předků. Krákání je mi posledním pohlazením toho dne. Pak nezbývá než se otočit a vstoupit do civilizace.
Také na vás občas dolehnou chmury? Nemyslím hlubokou depresi, která není řešitelná bez lékařské pomoci a hromady medikamentů. Mám na mysli obyčejné lidské starosti znásobené únavou. Pár dnů, kdy se nic nedaří. Kdy jsou všichni kolem vás protivní a hluční. Pořady v televizi nestojí za nic a na zprávy se už vůbec nedá koukat. Najednou se to na vás hrne ze všech stran. Skutečná mizérie a když se k tomu přidá pár dní chmurného počasí, je i normální našinec tak trochu zralý na blázinec. Celá duše volá po útěku. Zmizet hezky daleko! Schoulit se někde v koutku a už se nikdy nevrátit. Nebo alespoň na pár chvil někam utéci. Ale copak je kdy a kam?
Jářku, myslím si, že je. Stačí vyjít na několik hodin do přírody. Vyběhnout z toho chaosu, ze stísněného prostředí bytu a města ven, pod volné nebe. Procházka v parku na to nestačí. Ze všech stran sem doléhá hluk a neklid, všude je cítit ten shon a marnivost. Musíte dál za město, nejlépe do lesa či k řece. Až na vás zase padnou chmury, běžte tam na procházku. Sami a v tichosti, tak trochu meditovat. Malinko splynout s prostředím. V pozdním podzimu a v zimě je účinek meditace nejmocnější. Ale dobře se na to oblečte. Úplně se obalte vrstvami oděvu jako cibule. To abyste mohli i v tomto počasí dlouho stát bez pohybu či dokonce sedět na zemi u paty stromu.
Vždy když vstoupím do tichého, zšeřelého lesa, všímám si nejprve těch podivných tónů hnědé a zelené, jaké jindy v roce nevidět. Potom si najdu místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se tu nic nehýbá. Všechno jakoby spalo, celý les. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha, v němž největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející mi z úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou o koruny stromů větřík pročesává vlhký vzduch a drobounké kapičky vody stékající po větvích a pupenech občas ukápnou do spadaného listí. Ťuk, ťuk, ťukťuk. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí koňadry či modřinky a tohle písknutí? To byl brhlík! Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid. Zpod listí se nesou tajemné zvuky. To neklidné myšice a hryzci probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se v tom chladu jako ve zpomaleném filmu.
„Kampak ten spěch, pavoučku?“ ptám se s úsměvem. „A proč vlastně nespíš?“
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydá dál.
Když takhle hodinku sedím, mé oči i uši uvyknou okolí a již je nedráždí nové objevy. To už se má mysl začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Země, po níž ještě nekráčel pán tvorstva - člověk rozumný? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řekami. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plné ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků a páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Nejen zvířata, ale i stromy se dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzal ten fenomén lidské kultury? Kultury tak rozpínavé. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze základních zákonitostí přírody a dnes útočíme na její vlastní podstatu? A nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené, ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky? Naplnily se již dny stávajících forem života, jako se kdysi naplnily dny dinosaurů?
Hlavou se mi honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. Nu a přemýšlím i o sobě, o své malosti. Připadám si zde, na zemi pod lesními velikány, neskutečně špatný a zbytečný.
A tu mne zahřeje vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že kdykoli zatoužím, mohu sem přijít a vždy jsem vlídně přijat. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Nebo na tu nepředstavitelnou skutečnost, že támhle za stromy teče řeka a děje se tak už miliony let.
Je dobré, že tady, pár kroků za městem, mám tenhle azyl. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se mezi větvemi nade mnou snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím. Našlapuji opatrně, abych nerušil. U prvních domů se ještě otočím a vidím hejno havranů klesající k temné siluetě lesa. Budou zde nocovat stejně, jako nesčíslné generace jejich předků. Krákání je mi posledním pohlazením toho dne. Pak nezbývá než se otočit a vstoupit do civilizace.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)