Vinné mušky

Vinné mušky

Určitě to, milý čtenáři, dobře znáte! Zima vrcholí, venku mrzne až to praští a vy vzpomínáte na minulé léto: „Jak bylo krásně na chalupě! Celé dny i noci vedro. A těch kytek, motýlů a mušek! Ale teď? Jen zima a mrtvo.“
Zachumláte se lépe do deky a přitom váš zrak spočine na jablíčku, které jste před chvílí nakousli a potom odložili na stolek, protože bylo už příliš moučnaté. Kolem jablíčka neslyšně poletují malé hnědavé mušky. Jako by pro ně zima neplatila! Ostatní drobotina počátkem zimy zmizela, jen támhle z kouta za skříní na vás občas jukne veliký pavouk. Ale ty mušky, co jim říkáme vinné, ty jsou s námi stále. Od jara do jara a nejvíc na podzim.
Odborníci říkají těmhle muškám octomilky, nebo také drosofily (to podle rodu Drosophila). Octomilek je ohromná spousta druhů a žijí všude tam, kde něco kvasí. Takové octové kvašení je pro octomilky alfou i omegou života. Ke kvašení potřebujete tři veličiny. Nějaký vlhký organický materiál, kvasinky a samozřejmě teplo. Mohu vám důvěrně prozradit, že k těmto veličinám si můžete klidně přidat i čtvrtou, tedy octomilky. Jsou prostě všude, kde něco kvasí. Ať už jde o přezrálé banány na venezuelské plantáži, nebo trs rozkládajících se penízovek uprostřed Boubínského pralesa či burčák vonící ve vinném sklepě ve Valticích. Určitě jste si již domysleli, že octomilek bude nejvíce v teplých a vlhkých krajích, především v krajích tropických. Žije tam opravdu velké množství druhů a samozřejmě i nesmírné množství jedinců. Ale i naše fauna je na octomilky docela bohatá. Jen považte! Na území naší malé republiky žije okolo šedesáti druhů octomilek.
Všechno jsou to prckové měřící okolo dvou až tří milimetrů, pouze několik lesních druhů měří až půl centimetru. Většina z nich se ve volné přírodě živí a množí na kvasící míze stromů, na zralém ovoci, hnijícím dřevě či houbách. Ke slávě výjimky potvrzující pravidlo dlužno však dodat, že jeden druh našich octomilek parazituje u samotářských včel a larvy jiného druhu octomilky jsou dokonce dravé.
Nás však určitě nejvíc zajímají ty druhy, které žijí ve našich domech a sklepech. Odborníci takové druhy označují přízviskem synantropní, tedy žijící v blízkosti člověka. Já bych je, s troškou nadsázky, klidně charakterizoval jako chytré mušky, které si pořídily člověka, aby pro ně stavěl domy se sklepy a řídil kvasné procesy. Nejchytřejší z nich je asi ta nejběžnější, kterou nazýváme octomilka obecná. To je ta malá muška, která se jako přízrak objeví na vašem jablíčku i uprostřed zimy. Ta malá muška, která víří potravinářskými provozy a vinnými sklepy k ohromné nelibosti výrobců potravin a vinařů, protože ve svém tělíčku přenáší „nesprávné“ kvasinky. To je prostě naše vinná muška.
Vinná muška, ačkoli je to asi jen dvoumilimetrový trpaslík, je v mnoha ohledech velice prazvláštní zvířátko. Žije totiž nesmírně rychle. Tak rychle, že vám stárne doslova před očima. Jedna generace za jeden týden. Jen si to představte! Dvoutýdenní vinná muška může být už babička a o týden později dokonce prababička! A těch vnoučat a pravnoučat! Je to fantastické a právě proto už desítky let pomáhají octomilky v laboratořích řešit problémy genetiky. Nejpopulárnější hvězdou genetických laboratoří celého světa je tropická a barevně velice variabilní octomilka banánová. Představte si, že u této octomilky se dokonce podařilo vychovat čtyřkřídlého mutanta. To bylo nesmírně překvapivé a významné.
Octomilky, spolu s ostatními mouchami, řadíme totiž do řádu hmyzu dvoukřídlého. Pro všechny dvoukřídlé je typické, že plně vyvinut mají pouze přední pár křídel, zatímco druhý pár se změnil na nepatrná, teninká, ale pro stabilitu letu nesmírně důležitá kyvadélka. Čtyřkřídlý mutant octomilky banánové potvrzuje, že hypotéza původní čtyřkřídlosti dnešního dvoukřídlého hmyzu a následné redukci zadního páru křídel, byla asi správná.
Díky své genetické popularitě patří octomilky k nejlépe prozkoumaným živočichům naší planety. Víme o nich skoro všechno. I to, že jsou to hrozní křiklouni. Vážně, ohromní křiklouni to jsou, tedy alespoň samečci.Vědce v laboratořích totiž trápila otázka, jak v davu ostatních různě starých octomilek najde budoucí táta tu pravou a připravenou slečnu, A čím jí vlastně učaruje, aby s ním chtěla mít potomstvo. Hypotéz bylo mnoho, ale nakonec se zjistilo, že ten nápadník svoji vyvolenou vlastně ukřičí. Je to tak: sameček vyhledá sedící samičku čichem a hned potom jí začne imponovat. Čili se začne předvádět, jako nějaký šohaj na venkovské zábavě. Obrácen čelem k jejímu čelu, cupitá před ní v pravidelných obloucích sem a tam, přičemž vibruje svými křidélky šílenou frekvencí asi třicet kmitů za sekundu. Výsledkem vibrace je hluboký zvuk, který má do vzdálenosti jednoho milimetru sílu neuvěřitelných devadesáti pěti decibelů. Samečci jsou ve svém úsilí neuvěřitelně vytrvalí a tak po kratším či delším cupitání svou vyvolenou dočista ukřičí. Nebo uzpívají?
Nu a to je pro dnešek o vinných muškách všechno. Jsem přesvědčen, že těchto pár informací zachrání mnoha vinným muškám život. Že se vaše ruka zastaví, až zítra či jindy zvednete mokrou utěrku, abyste zaplácli octomilky, které se slétly na loužičku vína na vašem stolku. A to bude dobře. Vždyť svou zálibou ve vínu (a v burčáku) jsou nám tito tvorečkové velice blízcí. A vyznají se!