Měsíční kukátko

Měsíční kukátko

Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl.
Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde.
Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili by jste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí se před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy.
Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohami, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na vnitrostátní lince Úl – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček.
Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky mému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko?