O předjaří, touze a toulání

O předjaří, touze a toulání

Určitě to znáte, vážení. Ten neklid časného jara. To napětí. Tu odvěkou touhu vyrazit. Jít, běžet, cestovat. Už od klukovských let jsem tím posedlý. Přichází to zpravidla v březnu, když nastane období několika slunných a větrných dnů. Není to ještě to pravé vlahé jaro, ale pouhé předjaří. Vítr je docela studený a nad ránem bývá země pokryta šedavým kožíškem jinovatky. Louže v noci zamrzají a led lesních tůní dosud ani neroztál. Ale to nevadí, hlavně když svítí sluníčko.
Po mnoha týdnech, kdy se nám ukazovalo jen sporadicky, visí sluníčko na modré báni po celý den. Všechno je najednou jiné. Svět je prostě úžasný. Ptáci kouzelně trylkují a vítr z polí přináší omamnou vůni vlhké, prohřívající se půdy. Každý ví, že paní Zima nějaký ten trumf z rukávu ještě vytáhne, ale nikoho to už neděsí. Tuhle hru definitivně prohrála. Stařečci sedící v závětří na dvorcích si spokojeně říkají „tak přece jsme se dočkali“. Milenci opět chodí za město. Zahrádkáři nakupují osivo a rybáři se nemohou dočkat, až zasednou na svá místa na březích.
Tak přesně tohle je ten čas, kdy se mnou přestávalo být k vydržení. Proto byli kolegové docela rádi, když jsem si vzal pár dnů dovolené. Zkontroloval jsem spacák, pohorky a batoh, nakoupil jsem trochu jídla, čaj a vyrazil. Co na tom, že v noci ještě mrzne! Sbalil jsem si svetr navíc a zkontroloval, zdali mám čepici a rukavice na spaní. Že mne už dva dny bolí v krku? Tak jsem do batohu přibalil ještě acylpyrin, citróny a rum. Hlavně už být na cestě! Hezky nočním spojem na jihovýchod až k maďarským hranicím.
Cílem mých předjarních výletů byl vždy Slovenský kras nebo Cerová vrchovina. Vápencové planiny nebo sopečné pohoří. Kraje pastvin, vinic, báječných lidí a nádherné přírody. Někdy v tričku, někdy ve svetru a bundě, jsem se celé dny jen tak toulal krajem, zdánlivě bez cíle a beze smyslu. Celé hodiny jsem lehával v suché trávě a v hustém oparu osychající krajiny jsem pozoroval vzdálené obrysy zasněženého Slovenského Rudohoří nebo třeba mravence zrnojedy, snášející do svého hnízda loňská semena trav z širokého okolí. Jindy jsem pozoroval skupinu krkavců, kteří využívajíce termiky nad třísetmetrovou kolmou stěnou Plešivecké planiny, pořádali pro početné diváky (tedy pro tři veverky, dva králíky a pro mě) soutěž letecké akrobacie, jehož vyvrcholením byl skupinový souboj s orlem skalním.
S ohromným gustem jsem stoupal po prudkých pěšinách vzhůru na planiny za sluníčkem nebo se naopak spouštěl do hlubokých závrtů za sněhem. Při tom jsem radostně pozoroval, jak se měním. Jak ze mne padá nervozita a zimní stres. Jak se otužuji a narovnávám. Jak je mi čím dál lehčeji. Po dvou-třech dnech samoty (snad aby mi hlasivky nezakrněly) jsem si dokonce povídal sám se sebou.
„Cože tě to štve v práci“?
„Mmmm…, nevzpomínám“!
„Nežvaň a hezky se přiznej. Vždyť si dokonce chtěl dát výpověď“!
„Tak jo. Ale už to není aktuální.“
„Ale jdi! A co je teď podle tebe aktuální“?
„No přece tohle, truhlíku, jen se koukni!“
A ono bylo opravdu na co koukat. Na kolmé skalní stěně, kryté od severu masivem Plešivecké planiny, pobíhalo a vyhřívalo se na dvě desítky vzácných ještěrek zedních, drobných nenápadných potvůrek s mimořádně dlouhými prsty na zadních nožkách. A támhle zase kvetly první uspěchané koniklece. Květy měly docela u země, ani by se ještě nedaly utrhnout. A taky proč! Tuhle poletuje babočka kopřivová a už se k ní žene nádherně žlutý sameček žluťáska řešetlákového. No prostě paráda, lidičky!
Ale nebyla to jen zvířátka a kytky, co mne fascinovalo. Stačilo jen tak v závětří ležet na suché trávě se zavřenýma očima a poslouchat vítr jak fičí nade mnou. Jak šustí suchá loňská tráva a z nebe skřivají skřivánci. Vzdálené svatební zpěvy kosa co chvíli přeruší hřmotný bzukot kulaťoučké a poněkud nervózní samičky čmeláka skalního, která po zimní hladovce hledá rozkvetlé kočičky. Do toho všeho se mísí dunění a houkání vláčku spěchajícího na Košice, hlahol kostelních zvonů z nedaleké Turně nad Bodvou a také můj žaludek, který se hlásí o polední dávku rybiček v tomatě.
Kouzlo mých předjarních útěků spočívalo však především v nezávislosti a neuspěchanosti. Bylo mi jedno kam který den dojdu. Žádnou trasu jsem si neplánoval. Nikam jsem nespěchal a ničemu jsem se nevyhýbal. Hlavně ne lidem, které jsem občas potkával. Nadšeně jsem s nimi zapřádal hovory o počasí a víně, o fotbale a hokeji a také o cestování a hlavně o nich samých. Jak žijí a co je těší. A když bylo třeba, pomohl jsem tlačit káru se dřevem až do vesnice, nebo jsem pomáhal půl dne napínat dráty ve vinohradu. Odměnou mi bylo přátelství a k tomu (!) výtečné víno přímo ze sklepa, anebo borovička v místní hospodě. Nezřídka jsem pak musel z hospody doslova utéct, abych tu panákovou smršť přežil. A hlavně, abych ještě za světla našel někde za vesnicí místečko ke spaní. To bylo nesmírně důležité a hlavně náročné.
Byl březen a já jezdil bez stanu. Proto jsem vždycky musel najít místo kryté před větrem a hlavně s dostatkem suché loňské trávy. Nožem jsem jí během chvilky nasekal velikou hromadu a vymodeloval z ní útulný pelíšek. Pak přišel na řadu složitý proces nasoukání se do spacáku, obalení se celtou, zasunutí batohu pod hlavu a přihrnutí nasekané trávy. Náročné, ale velice výhřevné. Když jsem nocoval daleko od vesnic, dělával jsem si večer ohníček. Bylo to vždy jakési vyvrcholení celého dne. Práci mi značně ulehčovali zdejší bačové, kteří na pastvinách vysekávali jalovcové keře. Vzpomínal jsem na ně vždycky s láskou, protože oheň ze suchého jalovčí je dokonale čistý, řekl bych přímo očistný. Je totiž bez kouře a je neskutečně voňavý. Ležíte-li u takového ohně zachumláni do spacáku a přitom se díváte na miriády hvězd chvějící se v mrazivém vzduchu nad vaší hlavou, rychle zapomenete na realitu. Fantazie vás zanese do peruánských And, k Malému princi na některou z planet a nebo do Tibetu. V černé tmě okolo tušíte zasněžené himalájské vrcholky. Cítíte kadidlo vanoucí z otevřených vrat chrámu v Potale a slyšíte hrkot modlitebních mlýnků.
Potom se proberete a zjistíte, že z ohně zbylo jen pár žhavých uhlíků a že to nehrkají modlitební mlýnky, ale zimou cvakají vaše zuby. A tak rychle ze spacáku ven a proběhnout se, prokrvit a hupky zpět. Rychle spát, než se ty „mlýnky“ zase ozvou. Na těchto bláznivých vandrech byly noclehy vždy velice náročné. Neboť den je v březnu ještě kratičký a noc dlouhá. Ale v tom asketickém přemáhání byla očista, povzbuzení a nakonec i veliká radost. Bezmezné nadšení z prvních slunečních paprsků. Jakési poloviční šílenství, v němž jsem svlečen do naha běhal po liduprázdných a jinovatkou postříbřených pastvinách. Ta nádhera se potom opět obléci a obout! Nu a vaření ranního čaje na jalovcovém dřevě? Hotová nirvána!
Tyhle jarní útěky byly vlastně směsí romantického výletu, přírodovědné exkurze a středověkého vandrování. Romantik, zoolog, vandrák. Vše v jednom úsporném balení. Nekupte to! Domů jsem se vracel vždy šťastný a smířlivý. Plný lásky a rozdávání.
Proto o tom píšu, vážení. Přál bych každému z vás, aby jste poznali tu nesmírnou touhu, někam jen tak, na počátku jara, vyrazit. A aby jste to alespoň jednou v životě provedli. Ne na pár hodin za město, nebo na víkend na chatu. Ale na několik dnů a nocí, bez hodinek, bez trasy a bez cíle. Však si ten cíl nosíme sami v sobě.