O počasí, oteplování a přírodních znameních

O počasí, oteplování a přírodních znameních

Nastal nedělní podvečer a já jsem se konečně dostal k psaní tohoto příspěvku. Před chvílí jsem se vrátil z odpolední procházky naprosto vymrzlý, s rudými tvářemi a zkřehlými prsty. Již od vánočních svátků mrzne až praští a to zejména v noci, kdy rtuť v teploměru klesá nezřídka i ke dvacítce mínus.
Uvařil jsem si čaj s rumem a v křesle pod lampou jsem listoval svými terénními deníky. Hledal jsem záznamy z poloviny ledna nějakých třiceti let proti toku času. Zdalipak bylo někdy chladněji než letos? V rozmezí, které jsem si stanovil, tedy od desátého do patnáctého ledna každého roku, jsem však mnoho záznamů nenašel. Prostě jsem v těchto dnech jen málokdy vyrazil ven. Ale několik záznamů jsem přece jen objevil. Třikrát záznamy líčily silné mrazy, ale to zejména proto, že jsem byl na horách na běžkách. A vysoko v kopcích bývá zima často krutější než v náručí měst. Tak jsem hledal opačné informace, tedy kdy bylo výrazněji teplejší počasí než dnes. Takových záznamů jsem našel více a mezi nimi mne potěšily zejména poznámky z let 1995 a 1982.
V roce 1995 připadlo datum 11.1. také na neděli. To jsem byl na výletě kolem řeky Moravy severně nad Uherským Hradištěm. A výlet to byl veskrze jarní. Sluníčko svítilo na osychající oraniště, příjemně hřálo do tváří a svými konejšivými paprsky probouzelo k životu kočičky na jívách, pupeny stromů a keřů a mnohé bylinky. V lužním lese a na okolních loukách jsem našel několik druhů čerstvých hub. Na stromech penízovky sametonohé a hlívy ústřičné, v trávě různé špičky a helmovky. Narazil jsem i na kvetoucí ocúny. Ty však kvetly tenkrát i na Dušičky a dokonce i na Štědrý den. Ocúny tu zimu (1994/1995) prostě jaksi zapomněly na své vychování.
Při návratu z toho výletu jsem se rozhlížel po městských zahrádkách. Ze záhonků trčely narašené narcisy a krokusy, na několika místech jsem viděl kvést čemeřice a dokonce i bezlodyžné šlechtěné prvosenky. Ze všech stran se ozývaly jarní zpěvy sýkorek, brhlíků a kosů. Hrdličky se pohybovaly výhradně v párech a byly do sebe tak zabrány, že jim nevadila ani těsná blízkost lidí nebo nebezpečí z rychle jedoucích aut. Ve vzduchu poletovalo množství nejrůznějších much a mušek, také včely a dokonce jsem zahlédl dvě babočky paví oka, které sluníčko probudilo v jejich zimních úkrytech kdesi na půdě. Traviny i nízké větve keřů byly omotány tisíci jemnými pavučinovými vlákny – babími léty cestujících pavoučků.
To byl ale nádherný jedenáctý leden, viďte. A tak přidám ještě jeden podobný výlet, který jsem uskutečnil v pátek 15. ledna 1982. Tenkrát na sebe zima nechala hezky dlouho čekat. V listopadu 1981 přišly jen několikadenní mrazíky a po nich nastalo opět teplo. Vánoce byly na blátě a po Silvestru se malinko ochladilo. Jenže k desátému lednu se výrazně oteplilo a nastalo falešné jaro. Bydlel jsem tenkrát na samotě za vsí Míkovice a denně jsem si udělal vycházku do nedalekého lesa. Teplo bylo tenkrát neskutečné. Celý týden (naposledy 17. ledna 1982) jsem šlapal kolem potůčku v polích na kopec až k lesu Hluboček jen tak,ve flanelové košili s vyhrnutými rukávy. V sadech pod lesem jsem si natrhal dosud nespadaná jablíčka a posílen touto příjemnou svačinkou jsem jako očarován sedával na kraji lesa u velkých kupovitých mravenišť a pozoroval lesní mravence. Pracovité dělnice nosily zdaleka jehličí na rozšíření mraveniště, jiné dělnice přinášely nejrůznější semínka a také mrtvolky hmyzu. Kolem mne létaly včely, mouchy a občas dokonce prolétla i babočka paví oko nebo žluťásek řešetlákový. Byly to krásné chvíle, ale nic netrvá věčně. Dvacátého ledna přišla radikální změna. Začalo krutě mrznout a foukal řezavý vichr. Za několik dnů zamrzly nejen rybníky, ale i potoky, řeka Morava a již 27. ledna jsem se proháněl po ledové ploše rozlehlých jezer u Ostrožské Nové Vsi.
Letošní zima zjevně čerpá z úplně jiného scénáře. Dnes jsou mi ty teplé lednové dny jen krásnou vzpomínkou. Ovšem kdybych byl nekompromisním zastáncem globálního oteplování, řekl bych, že velmi nevhodnou vzpomínkou. To se přece nedělá, aby dnes byla chladnější zima než dříve, když hlásáme to nebezpečné oteplování. No řekněte sami! Naštěstí nejsem globální fanatik a tak si mohu dovolit romanticky vzpomínat na to, jak bylo před lety v zimě krásně teplíčko.
Ale nechci tady debatovat o globálním oteplení, protože nechci přidávat palivo do ohně, z jehož tepla žijí nerůznější fanatici, zaslepenci a bohužel i novináři a redaktoři veřejných médií. V posledních letech se hodně k horšímu změnila jejich práce a katastrofické náměty v nich patří, bůh jim odpusť, k těm nejfrekventovanějším. Že však existují i jiná vysvětlení současných jevů, že existují také optimistické teorie a scénáře, to už prezentováno není. Co naplat, lepší je snad ani nic nečíst. Ale to zase nevydržím a tak alespoň vyhledávám to, co mne pobaví. K nejlepším v této kategorii patří „zásadní“ zprávy a reportáže, v nichž se pisálci věnují prognostickým schopnostem živočichů a rostlin. Redaktoři bez skrupulí přejímají hloupoučká podání o tom, že zvířata jsou schopna se stoprocentní jistotou předvídat vývoj počasí na jakkoli dlouhé období. Nejvíce takových vžitých blábolů najdeme u myslivců, jiné u včelařů a další u zemědělců – dnes zejména zahrádkářů. Ačkoli jsem slyšel a četl už celou řadu takových příkladů a nádherně podaných pouček, nemohu s nimi ani v jednom případě souhlasit. Přípravy zvířat na budoucí vývoj jsou fikce autorů. Vidiny „znalců“. Chiméry. Vždy se jedná pouze o reakci organismů na to, co bylo. Nebo je. Tedy na předcházející či momentální vlivy.
Mnozí živočichové jsou například schopni velmi citlivě a okamžitě reagovat na změnu tlaku a vlhkosti vzduchu. Změní své chování, ale vůbec netuší, že to znamená blížící se bouřku a nebezpečí blesků.
Lesní mravenci, pokud na podzim velmi aktivně prohlubují svá mraveniště a obklopují je mohutným valem vynesené půdy, vůbec neočekávají tuhou a dlouhou zimu. Pouze dokazují, že za sebou mají velmi úspěšnou sezónu, během níž jejich stavy vzrostly a je potřeba zazimovat daleko více soukmenovců než loni.
Pokud má zvěř delší a hustější srst, nebo je dobře „zasádlena“ (otřesný výraz z mysliveckého slovníku), svědčí to o její lepší kondici a tedy opět o vynikající letní a podzimní sezóně, plné kvalitní potravy. Vůbec nic to neprozrazuje o možném vývoji počasí v následující zimě.
Do stejné kategorie nesprávně pochopených reakcí zvířat patří informace o hromadných odletech ptactva z povodní postižených oblastí s několikatýdenním předstihem, o hustějších sítích pavouků před hladovým obdobím, nebo o množství hřibů před neočekávaným válečným konfliktem.
Za jedinečný doklad prognostického šamanství však považuji výklady jistého známého „odborníka“, který každoročně odhaduje vývoj přicházející zimy podle počtu a kvality slupek cibule. Podle něj je právě cibule obdařena prognostickou schopností, kterou by jí mohl závidět nejeden meteorolog či dokonce klimatolog. Je to samozřejmě pitomost a koneckonců onen odborník sám sebe diskvalifikoval již před několika lety. Tehdy před televizní kamerou krásně předestřel svoji tohoroční cibulovou teorii, kterou perfektně didakticky demonstroval na připraveném exempláři cibule. Když jej však moderátor pořadu vybídnul, aby situaci demonstroval ještě jednou na jiné, namátkově vybrané cibuli, odvětil onen „odborník“, že to nelze. Že ta správná cibule se musí náležitě vybrat.
A proto odkazuji všechny prognózy, přírodní znamení a vize (včetně těch globálních) do stejné kategorie, kam patří i známá anekdota o Indiánech, šamanovi a meteorologickém ústavu.