Zimní meditace

Zimní meditace

Také na vás občas dolehnou chmury? Nemyslím hlubokou depresi, která není řešitelná bez lékařské pomoci a hromady medikamentů. Mám na mysli obyčejné lidské starosti znásobené únavou. Pár dnů, kdy se nic nedaří. Kdy jsou všichni kolem vás protivní a hluční. Pořady v televizi nestojí za nic a na zprávy se už vůbec nedá koukat. Najednou se to na vás hrne ze všech stran. Skutečná mizérie a když se k tomu přidá pár dní chmurného počasí, je i normální našinec tak trochu zralý na blázinec. Celá duše volá po útěku. Zmizet hezky daleko! Schoulit se někde v koutku a už se nikdy nevrátit. Nebo alespoň na pár chvil někam utéci. Ale copak je kdy a kam?
Jářku, myslím si, že je. Stačí vyjít na několik hodin do přírody. Vyběhnout z toho chaosu, ze stísněného prostředí bytu a města ven, pod volné nebe. Procházka v parku na to nestačí. Ze všech stran sem doléhá hluk a neklid, všude je cítit ten shon a marnivost. Musíte dál za město, nejlépe do lesa či k řece. Až na vás zase padnou chmury, běžte tam na procházku. Sami a v tichosti, tak trochu meditovat. Malinko splynout s prostředím. V pozdním podzimu a v zimě je účinek meditace nejmocnější. Ale dobře se na to oblečte. Úplně se obalte vrstvami oděvu jako cibule. To abyste mohli i v tomto počasí dlouho stát bez pohybu či dokonce sedět na zemi u paty stromu.
Vždy když vstoupím do tichého, zšeřelého lesa, všímám si nejprve těch podivných tónů hnědé a zelené, jaké jindy v roce nevidět. Potom si najdu místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se tu nic nehýbá. Všechno jakoby spalo, celý les. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha, v němž největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející mi z úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou o koruny stromů větřík pročesává vlhký vzduch a drobounké kapičky vody stékající po větvích a pupenech občas ukápnou do spadaného listí. Ťuk, ťuk, ťukťuk. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí koňadry či modřinky a tohle písknutí? To byl brhlík! Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid. Zpod listí se nesou tajemné zvuky. To neklidné myšice a hryzci probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se v tom chladu jako ve zpomaleném filmu.
„Kampak ten spěch, pavoučku?“ ptám se s úsměvem. „A proč vlastně nespíš?“
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydá dál.
Když takhle hodinku sedím, mé oči i uši uvyknou okolí a již je nedráždí nové objevy. To už se má mysl začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Země, po níž ještě nekráčel pán tvorstva - člověk rozumný? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řekami. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plné ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků a páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Nejen zvířata, ale i stromy se dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzal ten fenomén lidské kultury? Kultury tak rozpínavé. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze základních zákonitostí přírody a dnes útočíme na její vlastní podstatu? A nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené, ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky? Naplnily se již dny stávajících forem života, jako se kdysi naplnily dny dinosaurů?
Hlavou se mi honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. Nu a přemýšlím i o sobě, o své malosti. Připadám si zde, na zemi pod lesními velikány, neskutečně špatný a zbytečný.
A tu mne zahřeje vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že kdykoli zatoužím, mohu sem přijít a vždy jsem vlídně přijat. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Nebo na tu nepředstavitelnou skutečnost, že támhle za stromy teče řeka a děje se tak už miliony let.
Je dobré, že tady, pár kroků za městem, mám tenhle azyl. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se mezi větvemi nade mnou snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím. Našlapuji opatrně, abych nerušil. U prvních domů se ještě otočím a vidím hejno havranů klesající k temné siluetě lesa. Budou zde nocovat stejně, jako nesčíslné generace jejich předků. Krákání je mi posledním pohlazením toho dne. Pak nezbývá než se otočit a vstoupit do civilizace.