Starý dobrý březen

Starý dobrý březen

„Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně.
„Cože je na tom tak radostného?“ opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“
„No, právě!“ zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“
Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat.
Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu.
Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského.
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí.
„Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí.
Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?!
A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“