Na Hromnice hibernace?

Na Hromnice hibernace?

Přiznám se vám rovnou – zimu nemám rád. Ty tam jsou časy, kdy jsem od konce října denně sledoval televizní předpovědi počasí, kdyže už ohlásí první sníh. V těch kritických dnech jsem pak volával do meteorologického ústavu, jen abych měl jistotu, že o víkendu už opravdu vyrazím do stopy. Polovinu zimy jsem prožil na lyžích a na horských chatách.
Časem, ani jsem si nevšiml kdy, jsem se začal orientovat jaksi na stranu polední. K teplu a ke sluníčku. Zima mi najednou připadala nespravedlivě dlouhá a studená. Netrvalo dlouho a začal jsem zvířátkům závidět, že umí hibernovat. Že se umí zakutat do svých pelíšků a do té zimní mizérie, že nemusí ňufák ani vystrčit. Řeknu vám, to by ale byla nádhera! Jen si to představte. Vždycky v listopadu bych se na tu hibernaci připravil. Květináče bych odnesl k sousedům, vypnul bych elektriku, zastavil vodu a plyn. Telefon a televizi bych nechal na celou zimu odpojit. Rozhodně bych nakoupil něco trvanlivého k snědku, to kdybych se náhodou během zimy na chvíli probudil. Nikdy nevíte! Tak třeba jezevcům a medvědům se to běžně stává a to jsou jim pak nějaké ty zásoby moc dobré.
A co vy? Vám by se nelíbilo hibernovat? Že nevíte co to je? No přeci zimní spánek, vážení! Vědeckým jazykem řečeno, je to zvláštní adaptace živočichů na chlad během zimy v mírném pásmu. Tato adaptace se vyznačuje určitou strnulostí těla, v níž jsou všechny životní funkce sníženy na minimum. Snižuje se zejména frekvence dýchání a srdečního tepu, výrazně se utlumuje nervová činnost a metabolismus. Při hibernaci klesá tělesná teplota k neuvěřitelně nízkým hodnotám. Otužilí ježci se klidně ochladí na pouhých pět stupňů Celsia! Ale to není všechno. Netopýři, kteří hlavou dolů zavěšeni chrupají někde v hlubinách jeskyní, štol a sklepení, to dotáhnou na pouhé dva stupně a někdy dokonce až na samotnou nulu! Hibernace je tedy regulovatelný proces, při kterém organismus uplatní aktivní schopnost snižovat a potom zvyšovat svou tělesnou teplotu a při minimální spotřebě energie udržuje základní tělesné funkce v podmínkách podchlazení. Jinými slovy, je to báječný recept na přežití zimy.
Divím se, proč jsme se my lidé už dávno nepustili do řešení tak důležitého problému! Místo mikrovlnné trouby, vystřelovacího deštníku nebo topinkovače jsme už dávno mohli vymyslet, jak to udělat se zimním spánkem. Ukázali bychom Přírodě, že to s návratem do jejího lůna myslíme opravdu vážně. Stali bychom se členy Ospalého klubu, spolu s ježky, křečky, plchy, svišti, netopýry, myšicemi, jezevci, medvědy a dalšími potvůrkami. Zavedení zimního spánku by nám také přineslo nepředstavitelnou řadu výhod! Nemusel by se rušit letní čas a dožívali bychom se dvojnásobného počtu let. Naše nervová soustava by byla ušetřena vánočního stresu a my bychom se nemuseli celý leden koukat na povánoční nepořádek kolem popelnic a kontejnerů. Řidiči by ušetřili za rozmrazovače zámků, fridex a škrabky na led a platili by jen poloviční zákonné pojištění. Sportovci by neutráceli za lyže a šlepry, my všichni bychom ušetřili za čepice a léky proti nachlazení.
Hibernaci by rozhodně uvítaly všechny dámy, bez ohledu na věk, barvu pleti a vyznání. A samozřejmě i tělnatí pánové. Během zimního spánku se totiž velice dobře hubne! Hibernující zvířátka za zimu ztratí i polovinu své hmotnosti a na jaře na nich kůže doslova plandá. Byla by to rozhodně nejúčinnější a nezdravější odtučňovací kůra na světě. A navíc úplně zadarmo! Umíte si představit něco ještě krásnějšího?
Upřímně řečeno, já ano. Ze všeho nejraději bych totiž na zimu odletěl s čápy, nebo jinými tažnými, a proto moudrými, ptáky někam na jih. Na Sicílii, do Španělska a nebo ještě dál. Půl roku bych se potuloval po pláních a plážích Jižní Afriky, nebo bych si odskočil na Madagaskar. A domů bych se vrátil, až by tu nastalo jaro.
Mezi námi, všimli jste si, že jaro nastává? Že nepřichází? Zima, ta obvykle přijde a její příchod je ostře sledován. K dispozici je spousta zpráv o tom, jak se blíží. Dovíte se třeba, kolik už v Alpách nasněžilo a alpské průsmyky, že jsou zas nesjízdné. V Bavorsku, že je sněhová kalamita a na Cínovci už zase omezili provoz. Potom to přijde i k nám a do rána je všude bílo. Zima přišla! Jindy zase hlásí, že v Moskvě už týden mají třicítku mrazů. Za pár dnů se dovíte, že ve Varšavě zmrzlo šest bezdomovců a v Bělehradě, že sněží. Den na to zamrzne rybník za městem a zima je tady. Kdežto jaro, o tom se nikdy nic a odnikud nehlásí. Jaro odnikud nepřichází. Jaro nastává.
Já vím, co mi chcete říct. Abych tu nestrašil s jarem na začátku února! A coby ne! Vždyť v únoru se objevují první jara přísliby. Přilétají totiž skřivánci. Přilétají, ale ne proto, že se řídí prastarým českým příslovím „Na Hromnice musí skřivánek vrznou i kdyby měl zmrznout“. Hromnice připadají na druhého února a to je na skřivánky moc brzy. To se skřivánci teprve vydávají na cestu ze svých jihoevropských zimovišť. Střední doba příletu skřivánků připadá na jižní Moravě až na 24. února a do severních částí Moravy i do Čech přilétají ještě později. A přitom i v severněji položeném Polsku mají přísloví „Jak dlouho skřivánek před Hromnicemi zpívá, tak dlouho po nich mlčí“. Tato přísloví snad dokazují, že před několika málo sty lety bylo tepleji a přísloví jsou tudíž dobrým dokladem klimatických změn. A nebo se naši předkové dopustili docela běžné chyby v určení toho vrzajícího opeřence. Nemusí se totiž vůbec jednat o skřivánka, ale o jeho blízkého příbuzného, chocholouše. Tento otužilý ptáček totiž svým zjevem a hlavně zpěvem skřivánky silně připomíná, na zimu nikam neodlétá a počátkem února zahajuje své námluvy. Ale to už není podstatné.
Důležité je, že skřivánci, stejně jako ježci, netopýři či jezevci se umí se zimou velice dobře vypořádat. Ale my? My jen brbláme na náledí, kalamity nebo holomrazy a k samotnému zimnímu spánku jsme dosud neudělali ani krok.
Proto vás vyzývám, vážení čtenáři, dejme se do toho! Postavme se do jednoho šiku proti zimním útrapám pod heslem „Na Hromnice – hibernace“!