O předjaří, touze a toulání
Určitě to znáte, vážení. Ten neklid časného jara. To napětí. Tu odvěkou touhu vyrazit. Jít, běžet, cestovat. Už od klukovských let jsem tím posedlý. Přichází to zpravidla v březnu, když nastane období několika slunných a větrných dnů. Není to ještě to pravé vlahé jaro, ale pouhé předjaří. Vítr je docela studený a nad ránem bývá země pokryta šedavým kožíškem jinovatky. Louže v noci zamrzají a led lesních tůní dosud ani neroztál. Ale to nevadí, hlavně když svítí sluníčko.
Po mnoha týdnech, kdy se nám ukazovalo jen sporadicky, visí sluníčko na modré báni po celý den. Všechno je najednou jiné. Svět je prostě úžasný. Ptáci kouzelně trylkují a vítr z polí přináší omamnou vůni vlhké, prohřívající se půdy. Každý ví, že paní Zima nějaký ten trumf z rukávu ještě vytáhne, ale nikoho to už neděsí. Tuhle hru definitivně prohrála. Stařečci sedící v závětří na dvorcích si spokojeně říkají „tak přece jsme se dočkali“. Milenci opět chodí za město. Zahrádkáři nakupují osivo a rybáři se nemohou dočkat, až zasednou na svá místa na březích.
Tak přesně tohle je ten čas, kdy se mnou přestávalo být k vydržení. Proto byli kolegové docela rádi, když jsem si vzal pár dnů dovolené. Zkontroloval jsem spacák, pohorky a batoh, nakoupil jsem trochu jídla, čaj a vyrazil. Co na tom, že v noci ještě mrzne! Sbalil jsem si svetr navíc a zkontroloval, zdali mám čepici a rukavice na spaní. Že mne už dva dny bolí v krku? Tak jsem do batohu přibalil ještě acylpyrin, citróny a rum. Hlavně už být na cestě! Hezky nočním spojem na jihovýchod až k maďarským hranicím.
Cílem mých předjarních výletů byl vždy Slovenský kras nebo Cerová vrchovina. Vápencové planiny nebo sopečné pohoří. Kraje pastvin, vinic, báječných lidí a nádherné přírody. Někdy v tričku, někdy ve svetru a bundě, jsem se celé dny jen tak toulal krajem, zdánlivě bez cíle a beze smyslu. Celé hodiny jsem lehával v suché trávě a v hustém oparu osychající krajiny jsem pozoroval vzdálené obrysy zasněženého Slovenského Rudohoří nebo třeba mravence zrnojedy, snášející do svého hnízda loňská semena trav z širokého okolí. Jindy jsem pozoroval skupinu krkavců, kteří využívajíce termiky nad třísetmetrovou kolmou stěnou Plešivecké planiny, pořádali pro početné diváky (tedy pro tři veverky, dva králíky a pro mě) soutěž letecké akrobacie, jehož vyvrcholením byl skupinový souboj s orlem skalním.
S ohromným gustem jsem stoupal po prudkých pěšinách vzhůru na planiny za sluníčkem nebo se naopak spouštěl do hlubokých závrtů za sněhem. Při tom jsem radostně pozoroval, jak se měním. Jak ze mne padá nervozita a zimní stres. Jak se otužuji a narovnávám. Jak je mi čím dál lehčeji. Po dvou-třech dnech samoty (snad aby mi hlasivky nezakrněly) jsem si dokonce povídal sám se sebou.
„Cože tě to štve v práci“?
„Mmmm…, nevzpomínám“!
„Nežvaň a hezky se přiznej. Vždyť si dokonce chtěl dát výpověď“!
„Tak jo. Ale už to není aktuální.“
„Ale jdi! A co je teď podle tebe aktuální“?
„No přece tohle, truhlíku, jen se koukni!“
A ono bylo opravdu na co koukat. Na kolmé skalní stěně, kryté od severu masivem Plešivecké planiny, pobíhalo a vyhřívalo se na dvě desítky vzácných ještěrek zedních, drobných nenápadných potvůrek s mimořádně dlouhými prsty na zadních nožkách. A támhle zase kvetly první uspěchané koniklece. Květy měly docela u země, ani by se ještě nedaly utrhnout. A taky proč! Tuhle poletuje babočka kopřivová a už se k ní žene nádherně žlutý sameček žluťáska řešetlákového. No prostě paráda, lidičky!
Ale nebyla to jen zvířátka a kytky, co mne fascinovalo. Stačilo jen tak v závětří ležet na suché trávě se zavřenýma očima a poslouchat vítr jak fičí nade mnou. Jak šustí suchá loňská tráva a z nebe skřivají skřivánci. Vzdálené svatební zpěvy kosa co chvíli přeruší hřmotný bzukot kulaťoučké a poněkud nervózní samičky čmeláka skalního, která po zimní hladovce hledá rozkvetlé kočičky. Do toho všeho se mísí dunění a houkání vláčku spěchajícího na Košice, hlahol kostelních zvonů z nedaleké Turně nad Bodvou a také můj žaludek, který se hlásí o polední dávku rybiček v tomatě.
Kouzlo mých předjarních útěků spočívalo však především v nezávislosti a neuspěchanosti. Bylo mi jedno kam který den dojdu. Žádnou trasu jsem si neplánoval. Nikam jsem nespěchal a ničemu jsem se nevyhýbal. Hlavně ne lidem, které jsem občas potkával. Nadšeně jsem s nimi zapřádal hovory o počasí a víně, o fotbale a hokeji a také o cestování a hlavně o nich samých. Jak žijí a co je těší. A když bylo třeba, pomohl jsem tlačit káru se dřevem až do vesnice, nebo jsem pomáhal půl dne napínat dráty ve vinohradu. Odměnou mi bylo přátelství a k tomu (!) výtečné víno přímo ze sklepa, anebo borovička v místní hospodě. Nezřídka jsem pak musel z hospody doslova utéct, abych tu panákovou smršť přežil. A hlavně, abych ještě za světla našel někde za vesnicí místečko ke spaní. To bylo nesmírně důležité a hlavně náročné.
Byl březen a já jezdil bez stanu. Proto jsem vždycky musel najít místo kryté před větrem a hlavně s dostatkem suché loňské trávy. Nožem jsem jí během chvilky nasekal velikou hromadu a vymodeloval z ní útulný pelíšek. Pak přišel na řadu složitý proces nasoukání se do spacáku, obalení se celtou, zasunutí batohu pod hlavu a přihrnutí nasekané trávy. Náročné, ale velice výhřevné. Když jsem nocoval daleko od vesnic, dělával jsem si večer ohníček. Bylo to vždy jakési vyvrcholení celého dne. Práci mi značně ulehčovali zdejší bačové, kteří na pastvinách vysekávali jalovcové keře. Vzpomínal jsem na ně vždycky s láskou, protože oheň ze suchého jalovčí je dokonale čistý, řekl bych přímo očistný. Je totiž bez kouře a je neskutečně voňavý. Ležíte-li u takového ohně zachumláni do spacáku a přitom se díváte na miriády hvězd chvějící se v mrazivém vzduchu nad vaší hlavou, rychle zapomenete na realitu. Fantazie vás zanese do peruánských And, k Malému princi na některou z planet a nebo do Tibetu. V černé tmě okolo tušíte zasněžené himalájské vrcholky. Cítíte kadidlo vanoucí z otevřených vrat chrámu v Potale a slyšíte hrkot modlitebních mlýnků.
Potom se proberete a zjistíte, že z ohně zbylo jen pár žhavých uhlíků a že to nehrkají modlitební mlýnky, ale zimou cvakají vaše zuby. A tak rychle ze spacáku ven a proběhnout se, prokrvit a hupky zpět. Rychle spát, než se ty „mlýnky“ zase ozvou. Na těchto bláznivých vandrech byly noclehy vždy velice náročné. Neboť den je v březnu ještě kratičký a noc dlouhá. Ale v tom asketickém přemáhání byla očista, povzbuzení a nakonec i veliká radost. Bezmezné nadšení z prvních slunečních paprsků. Jakési poloviční šílenství, v němž jsem svlečen do naha běhal po liduprázdných a jinovatkou postříbřených pastvinách. Ta nádhera se potom opět obléci a obout! Nu a vaření ranního čaje na jalovcovém dřevě? Hotová nirvána!
Tyhle jarní útěky byly vlastně směsí romantického výletu, přírodovědné exkurze a středověkého vandrování. Romantik, zoolog, vandrák. Vše v jednom úsporném balení. Nekupte to! Domů jsem se vracel vždy šťastný a smířlivý. Plný lásky a rozdávání.
Proto o tom píšu, vážení. Přál bych každému z vás, aby jste poznali tu nesmírnou touhu, někam jen tak, na počátku jara, vyrazit. A aby jste to alespoň jednou v životě provedli. Ne na pár hodin za město, nebo na víkend na chatu. Ale na několik dnů a nocí, bez hodinek, bez trasy a bez cíle. Však si ten cíl nosíme sami v sobě.
neděle 22. března 2009
sobota 21. března 2009
První jarní den
První jarní den
Když jsem byl před lety na vojně, všechno se tam řídilo vojenskými řády a předpisy. Základem všeho vojenského byly speciální předpisy zvané „Zákl.1-1 až 1-4“. Bez nich by byl voják obyčejným civilem a proto musely být tyto předpisy neobyčejné. A také byly! Krom tisíce jiných věcí totiž určovaly i to, kdy nastane zima! Její začátek byl trvale naplánován na 15. listopadu, a do té doby voják nesměl nosit kabát. Byť by bylo počátkem listopadu sebevíce mrazivo a napadalo půl metru sněhu, z vojenského hlediska bylo ještě teplo. Stejně tak tyto předpisy určovaly, kdy nastane jaro. Ať se dělo co se dělo, první teplý jarní den byl stanoven na 15. dubna. Do té doby museli vojáci chodit v kabátech, i kdyby bylo dvacet nad nulou.
Já vím, je to k pousmání, ale ono to naše rozdělení roku na jednotlivá roční období přesně na den, je také trochu praštěné. Jaro, léto, podzim a zima si prostě začínají a končí kdy se jim zamane, bez ohledu na naše tužby a přání, tím spíš i bez ohledu na nějaká naše pravidla.
Kdy tedy začíná jaro? Kterýpak, že je to den? Dvacátého prvního března? Nebo už dvacátého? A co když ten den bude, k naší zlosti a mrzutosti, sněžit? Těžké rozhodnout. Ale proč vlastně o tom rozhodovat? První jarní den není (bohužel) státním svátkem! Nikde se ku příležitosti prvního dne jarního nepředávají plakety, metály či alespoň odměny. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme nějaký první jarní den kategoricky vyhlašovat! Jo, taková jarní rovnodennost, ta je v pořádku. Ta je jasně matematicky propočtena, je dobré o ní vědět a také při ní může třeba i sněžit. Ovšem první jarní den, to přeci musíme cítit, že konečně přišel. Že už je to tady!
Kolik lidí, tolik hlav a tolik názorů. Kolik lidí tolik přání a ještě více pocitů. Každý z nás může mít svůj první jarní den jindy. Babičky, když si konečně v klidu poprvé posedí na osluněném zápraží. Zahrádkáři, když konečně rozvážně rázují po zahrádce a dlouhými kroky odměřují budoucí záhony. Milenci, když se o půlnoci vracejí z rande a netřesou se zimou. Či naopak přírodozpytci, kteří rozklepaní zimou sledují dalekohledem hejna táhnoucích hus nebo čejek chocholatých.
A tak je to nejlepší. Prvních jarních dnů je takhle víc a jsou to dny radosti. Čím víc jich bude, tím budeme všichni šťastnější.
Když jsem byl před lety na vojně, všechno se tam řídilo vojenskými řády a předpisy. Základem všeho vojenského byly speciální předpisy zvané „Zákl.1-1 až 1-4“. Bez nich by byl voják obyčejným civilem a proto musely být tyto předpisy neobyčejné. A také byly! Krom tisíce jiných věcí totiž určovaly i to, kdy nastane zima! Její začátek byl trvale naplánován na 15. listopadu, a do té doby voják nesměl nosit kabát. Byť by bylo počátkem listopadu sebevíce mrazivo a napadalo půl metru sněhu, z vojenského hlediska bylo ještě teplo. Stejně tak tyto předpisy určovaly, kdy nastane jaro. Ať se dělo co se dělo, první teplý jarní den byl stanoven na 15. dubna. Do té doby museli vojáci chodit v kabátech, i kdyby bylo dvacet nad nulou.
Já vím, je to k pousmání, ale ono to naše rozdělení roku na jednotlivá roční období přesně na den, je také trochu praštěné. Jaro, léto, podzim a zima si prostě začínají a končí kdy se jim zamane, bez ohledu na naše tužby a přání, tím spíš i bez ohledu na nějaká naše pravidla.
Kdy tedy začíná jaro? Kterýpak, že je to den? Dvacátého prvního března? Nebo už dvacátého? A co když ten den bude, k naší zlosti a mrzutosti, sněžit? Těžké rozhodnout. Ale proč vlastně o tom rozhodovat? První jarní den není (bohužel) státním svátkem! Nikde se ku příležitosti prvního dne jarního nepředávají plakety, metály či alespoň odměny. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme nějaký první jarní den kategoricky vyhlašovat! Jo, taková jarní rovnodennost, ta je v pořádku. Ta je jasně matematicky propočtena, je dobré o ní vědět a také při ní může třeba i sněžit. Ovšem první jarní den, to přeci musíme cítit, že konečně přišel. Že už je to tady!
Kolik lidí, tolik hlav a tolik názorů. Kolik lidí tolik přání a ještě více pocitů. Každý z nás může mít svůj první jarní den jindy. Babičky, když si konečně v klidu poprvé posedí na osluněném zápraží. Zahrádkáři, když konečně rozvážně rázují po zahrádce a dlouhými kroky odměřují budoucí záhony. Milenci, když se o půlnoci vracejí z rande a netřesou se zimou. Či naopak přírodozpytci, kteří rozklepaní zimou sledují dalekohledem hejna táhnoucích hus nebo čejek chocholatých.
A tak je to nejlepší. Prvních jarních dnů je takhle víc a jsou to dny radosti. Čím víc jich bude, tím budeme všichni šťastnější.
neděle 1. března 2009
Měsíční kukátko
Měsíční kukátko
Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl.
Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde.
Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili by jste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí se před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy.
Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohami, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na vnitrostátní lince Úl – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček.
Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky mému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko?
Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl.
Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde.
Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili by jste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí se před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy.
Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohami, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na vnitrostátní lince Úl – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček.
Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky mému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko?
Starý dobrý březen
Starý dobrý březen
„Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně.
„Cože je na tom tak radostného?“ opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“
„No, právě!“ zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“
Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat.
Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu.
Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského.
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí.
„Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí.
Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?!
A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“
„Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně.
„Cože je na tom tak radostného?“ opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“
„No, právě!“ zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“
Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat.
Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu.
Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského.
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí.
„Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí.
Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?!
A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)