Vinné mušky
Určitě to, milý čtenáři, dobře znáte! Zima vrcholí, venku mrzne až to praští a vy vzpomínáte na minulé léto: „Jak bylo krásně na chalupě! Celé dny i noci vedro. A těch kytek, motýlů a mušek! Ale teď? Jen zima a mrtvo.“
Zachumláte se lépe do deky a přitom váš zrak spočine na jablíčku, které jste před chvílí nakousli a potom odložili na stolek, protože bylo už příliš moučnaté. Kolem jablíčka neslyšně poletují malé hnědavé mušky. Jako by pro ně zima neplatila! Ostatní drobotina počátkem zimy zmizela, jen támhle z kouta za skříní na vás občas jukne veliký pavouk. Ale ty mušky, co jim říkáme vinné, ty jsou s námi stále. Od jara do jara a nejvíc na podzim.
Odborníci říkají těmhle muškám octomilky, nebo také drosofily (to podle rodu Drosophila). Octomilek je ohromná spousta druhů a žijí všude tam, kde něco kvasí. Takové octové kvašení je pro octomilky alfou i omegou života. Ke kvašení potřebujete tři veličiny. Nějaký vlhký organický materiál, kvasinky a samozřejmě teplo. Mohu vám důvěrně prozradit, že k těmto veličinám si můžete klidně přidat i čtvrtou, tedy octomilky. Jsou prostě všude, kde něco kvasí. Ať už jde o přezrálé banány na venezuelské plantáži, nebo trs rozkládajících se penízovek uprostřed Boubínského pralesa či burčák vonící ve vinném sklepě ve Valticích. Určitě jste si již domysleli, že octomilek bude nejvíce v teplých a vlhkých krajích, především v krajích tropických. Žije tam opravdu velké množství druhů a samozřejmě i nesmírné množství jedinců. Ale i naše fauna je na octomilky docela bohatá. Jen považte! Na území naší malé republiky žije okolo šedesáti druhů octomilek.
Všechno jsou to prckové měřící okolo dvou až tří milimetrů, pouze několik lesních druhů měří až půl centimetru. Většina z nich se ve volné přírodě živí a množí na kvasící míze stromů, na zralém ovoci, hnijícím dřevě či houbách. Ke slávě výjimky potvrzující pravidlo dlužno však dodat, že jeden druh našich octomilek parazituje u samotářských včel a larvy jiného druhu octomilky jsou dokonce dravé.
Nás však určitě nejvíc zajímají ty druhy, které žijí ve našich domech a sklepech. Odborníci takové druhy označují přízviskem synantropní, tedy žijící v blízkosti člověka. Já bych je, s troškou nadsázky, klidně charakterizoval jako chytré mušky, které si pořídily člověka, aby pro ně stavěl domy se sklepy a řídil kvasné procesy. Nejchytřejší z nich je asi ta nejběžnější, kterou nazýváme octomilka obecná. To je ta malá muška, která se jako přízrak objeví na vašem jablíčku i uprostřed zimy. Ta malá muška, která víří potravinářskými provozy a vinnými sklepy k ohromné nelibosti výrobců potravin a vinařů, protože ve svém tělíčku přenáší „nesprávné“ kvasinky. To je prostě naše vinná muška.
Vinná muška, ačkoli je to asi jen dvoumilimetrový trpaslík, je v mnoha ohledech velice prazvláštní zvířátko. Žije totiž nesmírně rychle. Tak rychle, že vám stárne doslova před očima. Jedna generace za jeden týden. Jen si to představte! Dvoutýdenní vinná muška může být už babička a o týden později dokonce prababička! A těch vnoučat a pravnoučat! Je to fantastické a právě proto už desítky let pomáhají octomilky v laboratořích řešit problémy genetiky. Nejpopulárnější hvězdou genetických laboratoří celého světa je tropická a barevně velice variabilní octomilka banánová. Představte si, že u této octomilky se dokonce podařilo vychovat čtyřkřídlého mutanta. To bylo nesmírně překvapivé a významné.
Octomilky, spolu s ostatními mouchami, řadíme totiž do řádu hmyzu dvoukřídlého. Pro všechny dvoukřídlé je typické, že plně vyvinut mají pouze přední pár křídel, zatímco druhý pár se změnil na nepatrná, teninká, ale pro stabilitu letu nesmírně důležitá kyvadélka. Čtyřkřídlý mutant octomilky banánové potvrzuje, že hypotéza původní čtyřkřídlosti dnešního dvoukřídlého hmyzu a následné redukci zadního páru křídel, byla asi správná.
Díky své genetické popularitě patří octomilky k nejlépe prozkoumaným živočichům naší planety. Víme o nich skoro všechno. I to, že jsou to hrozní křiklouni. Vážně, ohromní křiklouni to jsou, tedy alespoň samečci.Vědce v laboratořích totiž trápila otázka, jak v davu ostatních různě starých octomilek najde budoucí táta tu pravou a připravenou slečnu, A čím jí vlastně učaruje, aby s ním chtěla mít potomstvo. Hypotéz bylo mnoho, ale nakonec se zjistilo, že ten nápadník svoji vyvolenou vlastně ukřičí. Je to tak: sameček vyhledá sedící samičku čichem a hned potom jí začne imponovat. Čili se začne předvádět, jako nějaký šohaj na venkovské zábavě. Obrácen čelem k jejímu čelu, cupitá před ní v pravidelných obloucích sem a tam, přičemž vibruje svými křidélky šílenou frekvencí asi třicet kmitů za sekundu. Výsledkem vibrace je hluboký zvuk, který má do vzdálenosti jednoho milimetru sílu neuvěřitelných devadesáti pěti decibelů. Samečci jsou ve svém úsilí neuvěřitelně vytrvalí a tak po kratším či delším cupitání svou vyvolenou dočista ukřičí. Nebo uzpívají?
Nu a to je pro dnešek o vinných muškách všechno. Jsem přesvědčen, že těchto pár informací zachrání mnoha vinným muškám život. Že se vaše ruka zastaví, až zítra či jindy zvednete mokrou utěrku, abyste zaplácli octomilky, které se slétly na loužičku vína na vašem stolku. A to bude dobře. Vždyť svou zálibou ve vínu (a v burčáku) jsou nám tito tvorečkové velice blízcí. A vyznají se!
pondělí 19. ledna 2009
neděle 11. ledna 2009
O počasí, oteplování a přírodních znameních
O počasí, oteplování a přírodních znameních
Nastal nedělní podvečer a já jsem se konečně dostal k psaní tohoto příspěvku. Před chvílí jsem se vrátil z odpolední procházky naprosto vymrzlý, s rudými tvářemi a zkřehlými prsty. Již od vánočních svátků mrzne až praští a to zejména v noci, kdy rtuť v teploměru klesá nezřídka i ke dvacítce mínus.
Uvařil jsem si čaj s rumem a v křesle pod lampou jsem listoval svými terénními deníky. Hledal jsem záznamy z poloviny ledna nějakých třiceti let proti toku času. Zdalipak bylo někdy chladněji než letos? V rozmezí, které jsem si stanovil, tedy od desátého do patnáctého ledna každého roku, jsem však mnoho záznamů nenašel. Prostě jsem v těchto dnech jen málokdy vyrazil ven. Ale několik záznamů jsem přece jen objevil. Třikrát záznamy líčily silné mrazy, ale to zejména proto, že jsem byl na horách na běžkách. A vysoko v kopcích bývá zima často krutější než v náručí měst. Tak jsem hledal opačné informace, tedy kdy bylo výrazněji teplejší počasí než dnes. Takových záznamů jsem našel více a mezi nimi mne potěšily zejména poznámky z let 1995 a 1982.
V roce 1995 připadlo datum 11.1. také na neděli. To jsem byl na výletě kolem řeky Moravy severně nad Uherským Hradištěm. A výlet to byl veskrze jarní. Sluníčko svítilo na osychající oraniště, příjemně hřálo do tváří a svými konejšivými paprsky probouzelo k životu kočičky na jívách, pupeny stromů a keřů a mnohé bylinky. V lužním lese a na okolních loukách jsem našel několik druhů čerstvých hub. Na stromech penízovky sametonohé a hlívy ústřičné, v trávě různé špičky a helmovky. Narazil jsem i na kvetoucí ocúny. Ty však kvetly tenkrát i na Dušičky a dokonce i na Štědrý den. Ocúny tu zimu (1994/1995) prostě jaksi zapomněly na své vychování.
Při návratu z toho výletu jsem se rozhlížel po městských zahrádkách. Ze záhonků trčely narašené narcisy a krokusy, na několika místech jsem viděl kvést čemeřice a dokonce i bezlodyžné šlechtěné prvosenky. Ze všech stran se ozývaly jarní zpěvy sýkorek, brhlíků a kosů. Hrdličky se pohybovaly výhradně v párech a byly do sebe tak zabrány, že jim nevadila ani těsná blízkost lidí nebo nebezpečí z rychle jedoucích aut. Ve vzduchu poletovalo množství nejrůznějších much a mušek, také včely a dokonce jsem zahlédl dvě babočky paví oka, které sluníčko probudilo v jejich zimních úkrytech kdesi na půdě. Traviny i nízké větve keřů byly omotány tisíci jemnými pavučinovými vlákny – babími léty cestujících pavoučků.
To byl ale nádherný jedenáctý leden, viďte. A tak přidám ještě jeden podobný výlet, který jsem uskutečnil v pátek 15. ledna 1982. Tenkrát na sebe zima nechala hezky dlouho čekat. V listopadu 1981 přišly jen několikadenní mrazíky a po nich nastalo opět teplo. Vánoce byly na blátě a po Silvestru se malinko ochladilo. Jenže k desátému lednu se výrazně oteplilo a nastalo falešné jaro. Bydlel jsem tenkrát na samotě za vsí Míkovice a denně jsem si udělal vycházku do nedalekého lesa. Teplo bylo tenkrát neskutečné. Celý týden (naposledy 17. ledna 1982) jsem šlapal kolem potůčku v polích na kopec až k lesu Hluboček jen tak,ve flanelové košili s vyhrnutými rukávy. V sadech pod lesem jsem si natrhal dosud nespadaná jablíčka a posílen touto příjemnou svačinkou jsem jako očarován sedával na kraji lesa u velkých kupovitých mravenišť a pozoroval lesní mravence. Pracovité dělnice nosily zdaleka jehličí na rozšíření mraveniště, jiné dělnice přinášely nejrůznější semínka a také mrtvolky hmyzu. Kolem mne létaly včely, mouchy a občas dokonce prolétla i babočka paví oko nebo žluťásek řešetlákový. Byly to krásné chvíle, ale nic netrvá věčně. Dvacátého ledna přišla radikální změna. Začalo krutě mrznout a foukal řezavý vichr. Za několik dnů zamrzly nejen rybníky, ale i potoky, řeka Morava a již 27. ledna jsem se proháněl po ledové ploše rozlehlých jezer u Ostrožské Nové Vsi.
Letošní zima zjevně čerpá z úplně jiného scénáře. Dnes jsou mi ty teplé lednové dny jen krásnou vzpomínkou. Ovšem kdybych byl nekompromisním zastáncem globálního oteplování, řekl bych, že velmi nevhodnou vzpomínkou. To se přece nedělá, aby dnes byla chladnější zima než dříve, když hlásáme to nebezpečné oteplování. No řekněte sami! Naštěstí nejsem globální fanatik a tak si mohu dovolit romanticky vzpomínat na to, jak bylo před lety v zimě krásně teplíčko.
Ale nechci tady debatovat o globálním oteplení, protože nechci přidávat palivo do ohně, z jehož tepla žijí nerůznější fanatici, zaslepenci a bohužel i novináři a redaktoři veřejných médií. V posledních letech se hodně k horšímu změnila jejich práce a katastrofické náměty v nich patří, bůh jim odpusť, k těm nejfrekventovanějším. Že však existují i jiná vysvětlení současných jevů, že existují také optimistické teorie a scénáře, to už prezentováno není. Co naplat, lepší je snad ani nic nečíst. Ale to zase nevydržím a tak alespoň vyhledávám to, co mne pobaví. K nejlepším v této kategorii patří „zásadní“ zprávy a reportáže, v nichž se pisálci věnují prognostickým schopnostem živočichů a rostlin. Redaktoři bez skrupulí přejímají hloupoučká podání o tom, že zvířata jsou schopna se stoprocentní jistotou předvídat vývoj počasí na jakkoli dlouhé období. Nejvíce takových vžitých blábolů najdeme u myslivců, jiné u včelařů a další u zemědělců – dnes zejména zahrádkářů. Ačkoli jsem slyšel a četl už celou řadu takových příkladů a nádherně podaných pouček, nemohu s nimi ani v jednom případě souhlasit. Přípravy zvířat na budoucí vývoj jsou fikce autorů. Vidiny „znalců“. Chiméry. Vždy se jedná pouze o reakci organismů na to, co bylo. Nebo je. Tedy na předcházející či momentální vlivy.
Mnozí živočichové jsou například schopni velmi citlivě a okamžitě reagovat na změnu tlaku a vlhkosti vzduchu. Změní své chování, ale vůbec netuší, že to znamená blížící se bouřku a nebezpečí blesků.
Lesní mravenci, pokud na podzim velmi aktivně prohlubují svá mraveniště a obklopují je mohutným valem vynesené půdy, vůbec neočekávají tuhou a dlouhou zimu. Pouze dokazují, že za sebou mají velmi úspěšnou sezónu, během níž jejich stavy vzrostly a je potřeba zazimovat daleko více soukmenovců než loni.
Pokud má zvěř delší a hustější srst, nebo je dobře „zasádlena“ (otřesný výraz z mysliveckého slovníku), svědčí to o její lepší kondici a tedy opět o vynikající letní a podzimní sezóně, plné kvalitní potravy. Vůbec nic to neprozrazuje o možném vývoji počasí v následující zimě.
Do stejné kategorie nesprávně pochopených reakcí zvířat patří informace o hromadných odletech ptactva z povodní postižených oblastí s několikatýdenním předstihem, o hustějších sítích pavouků před hladovým obdobím, nebo o množství hřibů před neočekávaným válečným konfliktem.
Za jedinečný doklad prognostického šamanství však považuji výklady jistého známého „odborníka“, který každoročně odhaduje vývoj přicházející zimy podle počtu a kvality slupek cibule. Podle něj je právě cibule obdařena prognostickou schopností, kterou by jí mohl závidět nejeden meteorolog či dokonce klimatolog. Je to samozřejmě pitomost a koneckonců onen odborník sám sebe diskvalifikoval již před několika lety. Tehdy před televizní kamerou krásně předestřel svoji tohoroční cibulovou teorii, kterou perfektně didakticky demonstroval na připraveném exempláři cibule. Když jej však moderátor pořadu vybídnul, aby situaci demonstroval ještě jednou na jiné, namátkově vybrané cibuli, odvětil onen „odborník“, že to nelze. Že ta správná cibule se musí náležitě vybrat.
A proto odkazuji všechny prognózy, přírodní znamení a vize (včetně těch globálních) do stejné kategorie, kam patří i známá anekdota o Indiánech, šamanovi a meteorologickém ústavu.
Nastal nedělní podvečer a já jsem se konečně dostal k psaní tohoto příspěvku. Před chvílí jsem se vrátil z odpolední procházky naprosto vymrzlý, s rudými tvářemi a zkřehlými prsty. Již od vánočních svátků mrzne až praští a to zejména v noci, kdy rtuť v teploměru klesá nezřídka i ke dvacítce mínus.
Uvařil jsem si čaj s rumem a v křesle pod lampou jsem listoval svými terénními deníky. Hledal jsem záznamy z poloviny ledna nějakých třiceti let proti toku času. Zdalipak bylo někdy chladněji než letos? V rozmezí, které jsem si stanovil, tedy od desátého do patnáctého ledna každého roku, jsem však mnoho záznamů nenašel. Prostě jsem v těchto dnech jen málokdy vyrazil ven. Ale několik záznamů jsem přece jen objevil. Třikrát záznamy líčily silné mrazy, ale to zejména proto, že jsem byl na horách na běžkách. A vysoko v kopcích bývá zima často krutější než v náručí měst. Tak jsem hledal opačné informace, tedy kdy bylo výrazněji teplejší počasí než dnes. Takových záznamů jsem našel více a mezi nimi mne potěšily zejména poznámky z let 1995 a 1982.
V roce 1995 připadlo datum 11.1. také na neděli. To jsem byl na výletě kolem řeky Moravy severně nad Uherským Hradištěm. A výlet to byl veskrze jarní. Sluníčko svítilo na osychající oraniště, příjemně hřálo do tváří a svými konejšivými paprsky probouzelo k životu kočičky na jívách, pupeny stromů a keřů a mnohé bylinky. V lužním lese a na okolních loukách jsem našel několik druhů čerstvých hub. Na stromech penízovky sametonohé a hlívy ústřičné, v trávě různé špičky a helmovky. Narazil jsem i na kvetoucí ocúny. Ty však kvetly tenkrát i na Dušičky a dokonce i na Štědrý den. Ocúny tu zimu (1994/1995) prostě jaksi zapomněly na své vychování.
Při návratu z toho výletu jsem se rozhlížel po městských zahrádkách. Ze záhonků trčely narašené narcisy a krokusy, na několika místech jsem viděl kvést čemeřice a dokonce i bezlodyžné šlechtěné prvosenky. Ze všech stran se ozývaly jarní zpěvy sýkorek, brhlíků a kosů. Hrdličky se pohybovaly výhradně v párech a byly do sebe tak zabrány, že jim nevadila ani těsná blízkost lidí nebo nebezpečí z rychle jedoucích aut. Ve vzduchu poletovalo množství nejrůznějších much a mušek, také včely a dokonce jsem zahlédl dvě babočky paví oka, které sluníčko probudilo v jejich zimních úkrytech kdesi na půdě. Traviny i nízké větve keřů byly omotány tisíci jemnými pavučinovými vlákny – babími léty cestujících pavoučků.
To byl ale nádherný jedenáctý leden, viďte. A tak přidám ještě jeden podobný výlet, který jsem uskutečnil v pátek 15. ledna 1982. Tenkrát na sebe zima nechala hezky dlouho čekat. V listopadu 1981 přišly jen několikadenní mrazíky a po nich nastalo opět teplo. Vánoce byly na blátě a po Silvestru se malinko ochladilo. Jenže k desátému lednu se výrazně oteplilo a nastalo falešné jaro. Bydlel jsem tenkrát na samotě za vsí Míkovice a denně jsem si udělal vycházku do nedalekého lesa. Teplo bylo tenkrát neskutečné. Celý týden (naposledy 17. ledna 1982) jsem šlapal kolem potůčku v polích na kopec až k lesu Hluboček jen tak,ve flanelové košili s vyhrnutými rukávy. V sadech pod lesem jsem si natrhal dosud nespadaná jablíčka a posílen touto příjemnou svačinkou jsem jako očarován sedával na kraji lesa u velkých kupovitých mravenišť a pozoroval lesní mravence. Pracovité dělnice nosily zdaleka jehličí na rozšíření mraveniště, jiné dělnice přinášely nejrůznější semínka a také mrtvolky hmyzu. Kolem mne létaly včely, mouchy a občas dokonce prolétla i babočka paví oko nebo žluťásek řešetlákový. Byly to krásné chvíle, ale nic netrvá věčně. Dvacátého ledna přišla radikální změna. Začalo krutě mrznout a foukal řezavý vichr. Za několik dnů zamrzly nejen rybníky, ale i potoky, řeka Morava a již 27. ledna jsem se proháněl po ledové ploše rozlehlých jezer u Ostrožské Nové Vsi.
Letošní zima zjevně čerpá z úplně jiného scénáře. Dnes jsou mi ty teplé lednové dny jen krásnou vzpomínkou. Ovšem kdybych byl nekompromisním zastáncem globálního oteplování, řekl bych, že velmi nevhodnou vzpomínkou. To se přece nedělá, aby dnes byla chladnější zima než dříve, když hlásáme to nebezpečné oteplování. No řekněte sami! Naštěstí nejsem globální fanatik a tak si mohu dovolit romanticky vzpomínat na to, jak bylo před lety v zimě krásně teplíčko.
Ale nechci tady debatovat o globálním oteplení, protože nechci přidávat palivo do ohně, z jehož tepla žijí nerůznější fanatici, zaslepenci a bohužel i novináři a redaktoři veřejných médií. V posledních letech se hodně k horšímu změnila jejich práce a katastrofické náměty v nich patří, bůh jim odpusť, k těm nejfrekventovanějším. Že však existují i jiná vysvětlení současných jevů, že existují také optimistické teorie a scénáře, to už prezentováno není. Co naplat, lepší je snad ani nic nečíst. Ale to zase nevydržím a tak alespoň vyhledávám to, co mne pobaví. K nejlepším v této kategorii patří „zásadní“ zprávy a reportáže, v nichž se pisálci věnují prognostickým schopnostem živočichů a rostlin. Redaktoři bez skrupulí přejímají hloupoučká podání o tom, že zvířata jsou schopna se stoprocentní jistotou předvídat vývoj počasí na jakkoli dlouhé období. Nejvíce takových vžitých blábolů najdeme u myslivců, jiné u včelařů a další u zemědělců – dnes zejména zahrádkářů. Ačkoli jsem slyšel a četl už celou řadu takových příkladů a nádherně podaných pouček, nemohu s nimi ani v jednom případě souhlasit. Přípravy zvířat na budoucí vývoj jsou fikce autorů. Vidiny „znalců“. Chiméry. Vždy se jedná pouze o reakci organismů na to, co bylo. Nebo je. Tedy na předcházející či momentální vlivy.
Mnozí živočichové jsou například schopni velmi citlivě a okamžitě reagovat na změnu tlaku a vlhkosti vzduchu. Změní své chování, ale vůbec netuší, že to znamená blížící se bouřku a nebezpečí blesků.
Lesní mravenci, pokud na podzim velmi aktivně prohlubují svá mraveniště a obklopují je mohutným valem vynesené půdy, vůbec neočekávají tuhou a dlouhou zimu. Pouze dokazují, že za sebou mají velmi úspěšnou sezónu, během níž jejich stavy vzrostly a je potřeba zazimovat daleko více soukmenovců než loni.
Pokud má zvěř delší a hustější srst, nebo je dobře „zasádlena“ (otřesný výraz z mysliveckého slovníku), svědčí to o její lepší kondici a tedy opět o vynikající letní a podzimní sezóně, plné kvalitní potravy. Vůbec nic to neprozrazuje o možném vývoji počasí v následující zimě.
Do stejné kategorie nesprávně pochopených reakcí zvířat patří informace o hromadných odletech ptactva z povodní postižených oblastí s několikatýdenním předstihem, o hustějších sítích pavouků před hladovým obdobím, nebo o množství hřibů před neočekávaným válečným konfliktem.
Za jedinečný doklad prognostického šamanství však považuji výklady jistého známého „odborníka“, který každoročně odhaduje vývoj přicházející zimy podle počtu a kvality slupek cibule. Podle něj je právě cibule obdařena prognostickou schopností, kterou by jí mohl závidět nejeden meteorolog či dokonce klimatolog. Je to samozřejmě pitomost a koneckonců onen odborník sám sebe diskvalifikoval již před několika lety. Tehdy před televizní kamerou krásně předestřel svoji tohoroční cibulovou teorii, kterou perfektně didakticky demonstroval na připraveném exempláři cibule. Když jej však moderátor pořadu vybídnul, aby situaci demonstroval ještě jednou na jiné, namátkově vybrané cibuli, odvětil onen „odborník“, že to nelze. Že ta správná cibule se musí náležitě vybrat.
A proto odkazuji všechny prognózy, přírodní znamení a vize (včetně těch globálních) do stejné kategorie, kam patří i známá anekdota o Indiánech, šamanovi a meteorologickém ústavu.
čtvrtek 1. ledna 2009
Zimní meditace
Zimní meditace
Také na vás občas dolehnou chmury? Nemyslím hlubokou depresi, která není řešitelná bez lékařské pomoci a hromady medikamentů. Mám na mysli obyčejné lidské starosti znásobené únavou. Pár dnů, kdy se nic nedaří. Kdy jsou všichni kolem vás protivní a hluční. Pořady v televizi nestojí za nic a na zprávy se už vůbec nedá koukat. Najednou se to na vás hrne ze všech stran. Skutečná mizérie a když se k tomu přidá pár dní chmurného počasí, je i normální našinec tak trochu zralý na blázinec. Celá duše volá po útěku. Zmizet hezky daleko! Schoulit se někde v koutku a už se nikdy nevrátit. Nebo alespoň na pár chvil někam utéci. Ale copak je kdy a kam?
Jářku, myslím si, že je. Stačí vyjít na několik hodin do přírody. Vyběhnout z toho chaosu, ze stísněného prostředí bytu a města ven, pod volné nebe. Procházka v parku na to nestačí. Ze všech stran sem doléhá hluk a neklid, všude je cítit ten shon a marnivost. Musíte dál za město, nejlépe do lesa či k řece. Až na vás zase padnou chmury, běžte tam na procházku. Sami a v tichosti, tak trochu meditovat. Malinko splynout s prostředím. V pozdním podzimu a v zimě je účinek meditace nejmocnější. Ale dobře se na to oblečte. Úplně se obalte vrstvami oděvu jako cibule. To abyste mohli i v tomto počasí dlouho stát bez pohybu či dokonce sedět na zemi u paty stromu.
Vždy když vstoupím do tichého, zšeřelého lesa, všímám si nejprve těch podivných tónů hnědé a zelené, jaké jindy v roce nevidět. Potom si najdu místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se tu nic nehýbá. Všechno jakoby spalo, celý les. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha, v němž největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející mi z úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou o koruny stromů větřík pročesává vlhký vzduch a drobounké kapičky vody stékající po větvích a pupenech občas ukápnou do spadaného listí. Ťuk, ťuk, ťukťuk. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí koňadry či modřinky a tohle písknutí? To byl brhlík! Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid. Zpod listí se nesou tajemné zvuky. To neklidné myšice a hryzci probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se v tom chladu jako ve zpomaleném filmu.
„Kampak ten spěch, pavoučku?“ ptám se s úsměvem. „A proč vlastně nespíš?“
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydá dál.
Když takhle hodinku sedím, mé oči i uši uvyknou okolí a již je nedráždí nové objevy. To už se má mysl začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Země, po níž ještě nekráčel pán tvorstva - člověk rozumný? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řekami. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plné ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků a páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Nejen zvířata, ale i stromy se dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzal ten fenomén lidské kultury? Kultury tak rozpínavé. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze základních zákonitostí přírody a dnes útočíme na její vlastní podstatu? A nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené, ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky? Naplnily se již dny stávajících forem života, jako se kdysi naplnily dny dinosaurů?
Hlavou se mi honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. Nu a přemýšlím i o sobě, o své malosti. Připadám si zde, na zemi pod lesními velikány, neskutečně špatný a zbytečný.
A tu mne zahřeje vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že kdykoli zatoužím, mohu sem přijít a vždy jsem vlídně přijat. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Nebo na tu nepředstavitelnou skutečnost, že támhle za stromy teče řeka a děje se tak už miliony let.
Je dobré, že tady, pár kroků za městem, mám tenhle azyl. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se mezi větvemi nade mnou snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím. Našlapuji opatrně, abych nerušil. U prvních domů se ještě otočím a vidím hejno havranů klesající k temné siluetě lesa. Budou zde nocovat stejně, jako nesčíslné generace jejich předků. Krákání je mi posledním pohlazením toho dne. Pak nezbývá než se otočit a vstoupit do civilizace.
Také na vás občas dolehnou chmury? Nemyslím hlubokou depresi, která není řešitelná bez lékařské pomoci a hromady medikamentů. Mám na mysli obyčejné lidské starosti znásobené únavou. Pár dnů, kdy se nic nedaří. Kdy jsou všichni kolem vás protivní a hluční. Pořady v televizi nestojí za nic a na zprávy se už vůbec nedá koukat. Najednou se to na vás hrne ze všech stran. Skutečná mizérie a když se k tomu přidá pár dní chmurného počasí, je i normální našinec tak trochu zralý na blázinec. Celá duše volá po útěku. Zmizet hezky daleko! Schoulit se někde v koutku a už se nikdy nevrátit. Nebo alespoň na pár chvil někam utéci. Ale copak je kdy a kam?
Jářku, myslím si, že je. Stačí vyjít na několik hodin do přírody. Vyběhnout z toho chaosu, ze stísněného prostředí bytu a města ven, pod volné nebe. Procházka v parku na to nestačí. Ze všech stran sem doléhá hluk a neklid, všude je cítit ten shon a marnivost. Musíte dál za město, nejlépe do lesa či k řece. Až na vás zase padnou chmury, běžte tam na procházku. Sami a v tichosti, tak trochu meditovat. Malinko splynout s prostředím. V pozdním podzimu a v zimě je účinek meditace nejmocnější. Ale dobře se na to oblečte. Úplně se obalte vrstvami oděvu jako cibule. To abyste mohli i v tomto počasí dlouho stát bez pohybu či dokonce sedět na zemi u paty stromu.
Vždy když vstoupím do tichého, zšeřelého lesa, všímám si nejprve těch podivných tónů hnědé a zelené, jaké jindy v roce nevidět. Potom si najdu místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se tu nic nehýbá. Všechno jakoby spalo, celý les. Zaposlouchám se do toho uklidňujícího ticha, v němž největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející mi z úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou o koruny stromů větřík pročesává vlhký vzduch a drobounké kapičky vody stékající po větvích a pupenech občas ukápnou do spadaného listí. Ťuk, ťuk, ťukťuk. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí koňadry či modřinky a tohle písknutí? To byl brhlík! Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid. Zpod listí se nesou tajemné zvuky. To neklidné myšice a hryzci probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se v tom chladu jako ve zpomaleném filmu.
„Kampak ten spěch, pavoučku?“ ptám se s úsměvem. „A proč vlastně nespíš?“
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydá dál.
Když takhle hodinku sedím, mé oči i uši uvyknou okolí a již je nedráždí nové objevy. To už se má mysl začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Země, po níž ještě nekráčel pán tvorstva - člověk rozumný? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řekami. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plné ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků a páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Nejen zvířata, ale i stromy se dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzal ten fenomén lidské kultury? Kultury tak rozpínavé. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze základních zákonitostí přírody a dnes útočíme na její vlastní podstatu? A nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené, ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky? Naplnily se již dny stávajících forem života, jako se kdysi naplnily dny dinosaurů?
Hlavou se mi honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. Nu a přemýšlím i o sobě, o své malosti. Připadám si zde, na zemi pod lesními velikány, neskutečně špatný a zbytečný.
A tu mne zahřeje vlna vděčnosti. Vděčnosti za to, že kdykoli zatoužím, mohu sem přijít a vždy jsem vlídně přijat. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Nebo na tu nepředstavitelnou skutečnost, že támhle za stromy teče řeka a děje se tak už miliony let.
Je dobré, že tady, pár kroků za městem, mám tenhle azyl. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se mezi větvemi nade mnou snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím. Našlapuji opatrně, abych nerušil. U prvních domů se ještě otočím a vidím hejno havranů klesající k temné siluetě lesa. Budou zde nocovat stejně, jako nesčíslné generace jejich předků. Krákání je mi posledním pohlazením toho dne. Pak nezbývá než se otočit a vstoupit do civilizace.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)