Vánoce mám rád odjakživa, ale ne kvůli vánočním dárkům. Jako kluk jsem si jich tak moc neužil, protože v padesátých letech se naší rodině nijak zvlášť nedařilo. Vánočními dárky byly v té době pohříchu jen předměty užitkové a užitečné, jako třeba kostkované papuče s přezkou a gumové galoše v barvě sloní kůže, které se natahovaly na ty papuče. Nebo doma pletený svetr, který navíc nebyl žádným překvapením, protože máma jej pletla už od půlky listopadu. To byly dary nedary, protože kdyby nebylo Vánoc, stejně bych je musel dostat, neboť galoše i papuče jsem měl už děravé a ze starého svetru jsem už vyrostl. Jedinou radost mi dělaly knížky, které jsem pravidelně pod stromečkem nacházel a vždycky i nějaký malý balíček, který se krčil docela vzadu a skrýval úžasné tajemství. Jednou to byla malá plochá lupa z umělé hmoty, co třikrát zvětšovala. Jindy zase krabička neoražených známek Böhmen und Mähren, co se prodávala v Pofisu za tři koruny, nebo třeba miniglobus velikosti průměrného pomeranče, na němž všechny texty byly tištěny azbukou.
Vánoce jsem miloval především pro jejich atmosféru, plnou klidu a pohody a také proto, že se nechodilo do školy. Navíc se do nového roku často ukrutně ochladilo, byly vyhlášeny uhelné prázdniny a vánoční kratochvíle se tak protáhla někdy i na více než čtrnáct dnů. Když jsem chodil do páté třídy, tak dokonce přes vánoční a novoroční svátky v naší škole mráz roztrhal všechny radiátory a my jsme pak do konce února chodili do školy jen na jednu hodinu denně. To jsme stáli v kabátech u lavic, protože v té zimě se ani sedět nedalo. Jen jsme odevzdali písemné práce uložené předcházející den, vyfasovali jsme nové úkoly a už jsme pelášili domů. Nemyslete si, že jsme tak nadšeně utíkali psát úkoly. To tak! Spěchali jsme jen pro sáňky a brusle a hurá ven, za město. Však na úkoly bude čas večer. To už bude tma a navíc rodičovstvo uvidí, jaké že má spořádané děti!
Z té zvláštní vánoční atmosféry jsem nadevše miloval průběh Štědrého dne. Ráno jsem vstával kolem osmé a aniž by mne kdo musel upomínat, hned jsem po sobě ustlal a uklidil věci, co jsem předcházející večer rozkramařil. Po snídani, sestávající z šípkového čaje a ohromné vánočky, co ji máma upekla v noci, jsem popadl tašky a lístek se seznamem a upaloval jsem nakupovat, dokud je v krámech otevřeno. Kolem desáté dopoledne konečně táta usadil stromeček do stojanu, což byl docela slušný výkon, protože jsme mívali stromek často přes čtyři metry vysoký. Vlastně spíš strom než stromeček. Jednou dokonce musel táta uřezat celý vršek, aby mohl nasadit takovou tu parádní špičku a to si představte, že náš byt měl místnosti vysoké pět metrů a dvacet centimetrů! V jedenáct byl stromek nazdobený a vše bylo i uklizené, protože zdobící tým – táta, brácha a já – měl tuto práci dokonale zorganizovánu. A teď přišlo to hlavní. Chlapi museli ven.
„Dříve než ve tři se nevracejte,“ přikázala máma, když za námi zavírala dveře. Nastávala totiž její část dne. Celé dopoledne vařila, pekla a smažila. Nakonec umyla a uklidila nádobí, prostřela sváteční stůl a bylo hotovo. Nyní měla konečně čas sama na sebe. Na řadu přišlo koupání, krášlení a hlavně odpočinek, To aby navečer byla pěkná a usměvavá.
My chlapi, jsme tou dobou rázovali daleko za Olomoucí, kde jsme v té době bydleli. Zabalení do svetrů a kabátů, s kapsama plnýma křížal a s velkým batohem na tátových zádech, jsme obcházeli naše oblíbená místa. Kolem starého Mlýnského náhonu, pak přes dostihovou dráhu na Lazcích až ke střelnici obklopené starými stromy. Odtud jsme pokračovali po polních cestách k jezerům, co jsme se v nich v létě koupávali. Některé roky byla jezera již pevně zamrzlá a tak jsme se s divokým křikem klouzali po té krásné ledové pláni a když nebyl sníh, koukali jsme na stolístky a jiné vodní rostliny, které se při březích zespodu dotýkaly ledu.
Potom jsme zamířili do Černovírského lužního lesa. Tady jsme zcela mlčky procházeli pod majestátnými duby a mohutnými lindami, bez hlesu – jen za pomoci gest – jsme soutěžili kdo uvidí víc veverek a hledali jsme pěšinku ke kyselce, která zde uprostřed lesa samovolně vyvěrala z železné trubky bez kohoutku. Kyselka, co nikdy nezamrzala, silně čpěla sirovodíkem a my se museli vždycky napít, protože ta kyselka byla samozřejmě velice zdravá a hlavně byla zadarmo, jak táta neopomněl pokaždé připomenout. Já jsem se té prdlavky (jak jsem jí říkal) napil vždycky jen symbolicky, protože jednou v létě, když jsem byl v Černovírském lese na lovu brouků, jsem se jí strašně žíznivý napil velice a potom jsem každých sto metrů musel skákat z kola a mizet v křoví, abych nezneuctil své nohavice.
Od kyselky jsme pak šli rovnou k černovírskému viaduktu a přes dědinu k řece Moravě a to už jsme šlapali rychleji, protože nebe na východě už se tmělo, kručení v břiše slibovalo zlaté prasátko a tátův batoh byl už docela prázdný.
Když jsme před pár hodinami vycházeli, byl nacpaný samými laskominami určenými pro ptáčky a zvířátka. Ta nadílka, kterou jsme během naší pouti roznášeli po kraji, to byl ten hlavní důvod naší každoroční vánoční výpravy. Celou cestu jsme se zastavovali a nadělovali. Tady jsme na větev keře přivázali kůži ze slaniny pro sýkorky a brhlíky, tam jsme zase na očištěný pařez nasypali trochu lněných semínek a ovsa. Támhle na větev jsme zavěsili dvě panenská jablíčka či hlavu slunečnice plnou semínek. Jinde jsme do vidlice větví zasunuli kukuřičný klas a do dutiny vrby vložili pár vlašských ořechů. U kláštera Hradisko jsme ještě z moravní lávky házeli kachnám kousky starého chleba a pak už jsme spěchali k tmavnoucí siluetě Olomouce. V ulicích jsme přeci jen trochu zpomalili, protože už byla dočista tma a v rozsvícených oknech bylo vidět nazdobené stromečky, z pootevřených kuchyňských oken se linula vůně smažených kaprů a mísila se s vůní kadidla, co se prodírala na ulici pootevřenými dveřmi chrámu Panny Marie Sněžné.
Doma bylo hezky teploučko a usměvavá maminka. Celým bytem voněla purpura a táta hned musel okoštovat bramborový salát, co se přes den naležel. Za pochvalu dostal panáka rumu, zatímco my kluci jen horký šípkový čaj. Po čaji nastalo velké koupání mužstva a potom konečně štědrá večeře.
Když jsem pak plný dojmů a unavený po té dlouhé zimní výpravě lezl pod peřinu, myslel jsem na sýkorky, veverky a všechny ostatní živáčky, jak budou ráno překvapeni až objeví tu naši vánoční nadílku. Moc dobře se mi pak usínalo, protože to byly opravdu pěkné Vánoce.
